Nový Zéland - AOTEAROA - Zápisník cestovatele

DEN 43 – čtvrtek 7.4.2016 –  jedeme na Coromandel

 Tak a opouštíme Rotorujské smrdíky, které jsme si teď užívali tři dny a jsme tak řádně prosyceni „vůní“ sirovodíku.  Ještě zkouknout centrum, kde je krásná zahrada přímo u jezera. Jak tak couráme po parku, dojdeme až k Polynesian Spa a nedá nám to, než nakouknout zda tam není nějaká krátká koupačka a hle zjišťujeme, že se můžeme jít naložit na půl hodinky do teplé voděnky (asi tak 39^oC) a ještě úplně privátně. Ani to není žádná raketa, pouhých 46 NZD pro oba i s ručníky, no nekupto. Je to naprostá pohodička, nad námi modré nebe a všude teploučká voda a buď už jsme si na smradíky zvykli nebo dnes nejsou tak „vypečené“  J. Bohužel půlhodinka končí, což nám oznámí rozsvícením zeleného světla u bazénku, ale i tak to bylo super. Ještě zakupujeme krém na ruce a obličej, samozřejmě z místního bahna, jak jinak, dáme si čerstvý míchaný džusík a už opravdu Nashledanou Rotoruo. Projíždíme zpátky městem, ještě jednou zamáváme našemu místnímu „domovu“, a po Hw 5 si to frčíme na Taurangu, kde už jsme sice byli předevčírem, ale ona je to stejně nejjednodušší cesta směrem na poloostrov Coromandel. Tentokrát jsme si nevybrali nábřeží, ale našli jsme si v průvodci, že zde leží jeden z nejstarších domů na Novém Zélandu. Najdeme ho celkem snadno pomocí navigace, ale nebudu se o něm nijak rozepisovat, protože to nemělo žádný smysl, nijak nás to neuchvátilo. Dnes je to takový „přesouvací den“, takže asi ani fotek nebude moc J. Přijíždíme do  Whangamata a protože je čas oběda, teda my si to myslíme, protože je asi půl třetí J, vybíráme kde a taky co si dáme. Rozhodování je poměrně jednoduché, protože, skoro všechno je zavřené a otvírat budou až po páté odpoledne. Nedá se nic dělat, sezona asi opravdu skončila a podzim se hlásí o slovo. Když se najíme, přičemž kolem nás už rostou ježci (židle nohami nahoru J), tak jdeme zkouknout ještě místní pláž. Je super a to hlavně pro vyznavače všech sportů, při kterých se kloužete po vlnách. Je tady taková zvláštnost, vždy dvě vlny běží v řadě proti sobě a stále zrychlují, no špatně se to popisuje, ale nikde jinde jsme to zatím neviděli. Lenka dodává, že to vypadá jako, že se proti sobě řítí dva žraloci asi tak 180 km/hod.  J

Je už poměrně pozdě odpoledne, tak sedáme do auta a jedeme se ubytovat. Tedy nejdeme, protože cestou ještě vidíme odbočku na Hot Water Beach, Natural Hot Springs, a tu přece nemůžeme nevyužít J Je to asi tak 6 kilometrů mimo směr a musíte se vrátit zpět stejnou cestou, nebo případně použít trajekt (zatím neznáme podrobnosti). Místo je zvláštní tím, že do oceánu vtéká řeka, v jejímž korytě vyvěrají teplé prameny a dokonce si je zde možno půjčit lopatu a vyhrabat si svůj vlastní termální pool, ale to dnes nezkusíme, protože je fakt pozdě a musíme se ubytovat. Adresa  Ohuka Place Homestay, 11 Ohuka place, 3510 Whitianga, je zadána v navigaci a ta nás na místo neomylně dovede. Je to naprosto skvostný domek na kopci nad zálivem. Vítají nás starší manželé a uvedou nás do krásného prostorného pokoje s koupelnou a terasou s výhledem přímo na záliv. Naprostá pecka a další pecka přichází hned po tom, co zapadne slunce, celé nebe se rozzáří miliony hvězd, takže ležíme na zádech na trávě před terasou a zíráme a zíráme nahoru, no neuvěřitelné. Všude kolem absolutní klid. To je ale krása, paní domácí se nás ptá, zda nám vyhovuje snídaně na 8:00, což odsouhlasíme, a už se těšíme. Je tu fakt krásně. To nám ten sedmý týden krásně začíná.

DEN 44 – pátek 8.4.2016 –  Coromandel – den 1 – Mercury Bay

Super východ slunce, to nešlo nevstat ! Takže pátek začínáme focením východu slunce nad zálivem Mercury Bay, který omývá zdejší pobřeží u města Whitianga. Všechny možné odstíny červené a žluté se střídají na nebi a jsou doplněny modrou a zelenou opět v celé paletě na moři a okolních kopcích, no jen to namalovat, tady by se impresionisté vyřádili, že by jim došly barvičky J. Po ranní očistě a nezbytném prolustrování telefonů, zda nám něco neuniklo, je právě 8:00 a nastal čas snídaně. Tak snídaně, je to vlastně taková domácí hostina o několika chodech a majitelé s námi a našimi sousedy, starší manželé z Anglie (máme na ty Angličany nějaké štěstí, ale tihle dnes odjíždějí) sedí u jednoho stolu, je to fakt pecka. Závěrem snídaně probíráme to nejlepší zde v okolí přímo s majiteli, se kterými společně ještě projdeme noviny, abychom měli nejčerstvější předpověď počasí, tak aby volba programu na nejbližší dva dny, měla tu správnou časovou skladbu J a někde jsme nezmokli. Oba manželé jsou úplně bezva lidi, tak jak 99,99% Novozélanďanů, tak přátelské lidi v Evropě bohužel člověk moc často nepotká.

Dnešní plán je jednoduchý, ale věříme, že to bude super. První jedeme Hahei Beach respektive jen kousek vedle, kde je jedna z největších atrakcí tohoto regionu Cathedral Cove (http://www.newzealand.com/int/cathedral-cove/ ). Jen je třeba se správně informovat na doby přílivu a odlivu, protože jinak je celý „areál“ jeskyní a pláže s kameny nepřístupný a pod vodou. Dnes je čas startu 11:00. My dojíždíme na místo cca o půl hodinky dříve, takže spolu s ostatními čekáme na louce nad oceánem a kocháme se, protože je nádherné slunečné počasí, zkrátka podzim jak malovaný. Kolem nás poskakuje otravný racek a něco stále vykřikuje, ale protože ještě neumíme „racčí řeč“, tak na něj kašleme, ať se třeba přeskočí. On to nedává a odletí otravovat o kousek dále J. Sláva je 11:00 a můžeme vyrazit. Cesta je asi tak na 30-40 minut a je tak trochu „z kopca do kopca“, takže především představa cesty zpět můžeme být pro někoho trochu stresující. Jenomže my už jsme vytrénovaní, takže si tak „poskakujeme“ až k příkrým schodům, které vedou až na pláž, kde začíná „prohlídka“. Jen těžko se to popisuje slovy, co zde voda, sůl, vítr a čas společně vytvořili. Jedním slovem NÁDHERA. Kromě jiného je to další místo, kde se staví pyramidy, čemuž samozřejmě neodolám a zatím co se Lenka kochá oceánem, stavím tu naší. Z řas, které jsou zde kolem jí (myslím tu pyramidu) udělám i vlasy. Hned jak jí dostavím, provedu fotodokumentaci, a když odcházím, tak jsem si všiml, že je asi dost fotogenická, protože plní fotoaparáty i dalších turistů J. Jeden z borců to tady celé natáčí kamerou, kterou umístil na dron, no to budou asi peckovní fotky, i když ty naše určitě taky. Jsme tady asi tak hodinku a vydáváme se na cestu zpět k autu. Opět horem dolem, ale asi za půl hodinky, lehce orosení, protože stále svítí sluníčko, sedáme do auta.

Musíme stihnout ještě další místní zvláštnost, kterou jsme krátce testovali už včera, Hot Water Beach (http://www.newzealand.com/int/hot-water-beach/ ), která je celkem nedaleko. Ráno nás paní domácí vybavila ručníky na pláž a lopatou, abychom si jí nemuseli půjčovat J Jo a taky radou, že tam kde bude největší skupina bláznů s lopatami hrabat díry do písku, tak tam to je nejlepší.  Taky je důležité, že opět díky přílivu, sem musíte dorazit mezi 11:30 a 15:30. My jsme na místě před 14:00, takže úplně akorát, protože možná použijeme už hotový „bazének“ od někoho před námi J. Nepoužijeme J, zkoušíme hloubit první, ale nevybrali jsme ideální místo, protože nad námi je spousta lidí, kteří přítok teplé vody odklonili. Voda vyvěrá přímo s písku a je fakt horká jako hrom, takže pozor, fakt pozor. Střed místa, které je úplně obsypané lidmi je tak v kruhu asi 8 metrů úplně prázdný a logicky, protože tady má voda asi 100^oC , takže to se fakt nedá. Ty největší masochisti jsou hned pod tímto místem, nevím asi azbesťáci. Měníme pozici a tentokrát trefa do černého, bezva voda, tak akorát, i když v jednom místě fakt dost teplá, takže musíme být opatrní. A sakra asi jsme moc blízko oceánu a jedna větší vlna dorazila až k našemu bazénku, takže se chopím lopaty a buduji ochrannou barieru a speciální vyvýšené místo na všechny věci, které máme s sebou J Hotovo a můžeme užívat teplé koupele, potom ještě trochu osvěžení v oceánu, zase zahřátí, budování ještě jednoho bazénku o kousek výše, pro jistotu J. Jenže tady už využijeme polotovar, který tu někdo nechal, takže to není tak náročné, tak jak tak mám na levé ruce mozol jako prase, hold ručičky na dovolené J. Jsme vycachtaní asi tak akorát, takže balíme fidlátka, snažíme se tak nějak alespoň částečně zbavit písku, který máme všude, opravdu všude a to bez omezení J a zbytků, které fakt vyklepat nejdou se zbavíme až ve sprše na pokoji. Je tak nějak kolem páté a my musíme ještě opět obnovit zásobu čistého prádla, protože to vypadá, že jsme si jednu polovinu oblečení tak nějak oblíbili a zbytek necháváme stále čistý, asi na horší časy J. Ve městě je veřejná prádelna, takže nacpeme prádlo do jednoho kufru a jedeme prát. Čas než se všechno vypere a poté i vysuší, můžeme užitečně strávit psaním zápisků nebo brouzdáním na internetu, dle libosti. Poté plánujeme nějakou dobrou večeři ve městě, ale zatím jsme nic nevybrali, tak uvidíme, zda neskončíme u brambůrků, na pokoji J. Chvilku jsme se rozhodovali, ale nakonec padla volba na Blue Ginger, takové malé de facto bistro kousek od infocentra, kam zjevně rádi chodí i místní pro jídlo tzv. přes ulici. Na výběr jsou jídla všech možných kuchyní z Asie, takže my jdeme do Vietnamské polévky Pho (kuřecí varianta pro Lenku a já si dávám krevety) k tomu kachnu na červeném kari s jasmínovou rýží a uzené rybičky v těstíčku. Všechno je to úplně luxusní, jen jsme si k tomu chtěli dát pivo, ale provozovna nemá licenci na prodej alkoholu, takže si dáváme alespoň pivo zázvorové, když už jsme v tom modrém zázvoru. Opravdu jsme si pochutnali a teď zpátky na pokoj načrtnou si zítřek, přebrat fotky a hlavně si odpočinout ať máme na nastávající víkend dost energie. Jen na okraj ty odkazy, které přidáváme, jsou pro případné upřesnění těch našich povídání. Velmi šikovná je stránka http://www.newzealand.com/int/ , kde se dají najít opravdu spousty šikovných informací a navíc je možno jí najít i jako aplikaci do „chytrého“ telefonu. Tak aspoň k něčemu užitečnému ty chytré okradače času mohou být. 

DEN 45 – sobota 9.4.2016 –  Coromandel – den 2 – pláže na konci světa

Domácí pro nás zase připravili tu samou snídaňovou hostinu jako včera, jen bez Angličanů, kteří už odjeli včera. Včera večer měl také někdo přijet, ale nedorazili a ani neposlali žádné avízo co se s nimi děje, takže paní domácí je trošku na rozpacích, prý se jim to ještě nestalo.

U snídaně, zase u jednoho stolu, živě diskutujeme, například jaké jazyky jsou podobné češtině, co už jsme viděli na Novém Zélandu, co se nejvíce vyváží z České republiky. Taky jim Lenka ukazuje zámek Úsov a vysvětlujeme, že je zde lovecké muzeum a že bydlíme pod zámkem, bratr, že má restauraci u zámku, no takový vlastně rodinný rozhovor J. Došlo i na vážnější témata, jako otázka imigrace do Evropy, ale jen tak okrajově. Zase probíráme detaily dnešních cílových míst a dnešek jsme si pracovně nazvali „Pláže na konci světa“, které jsou v tomto případě jen kousek severně od našeho sídla Whitianga.

Když už jsme všechno snědli, uf, tak můžeme vyrazit. Teď úplně mimoděk, z tohoto pohledu je 180 NZD na noc, které původně vypadali jako dost peněz vlastně pohodička, protože za ty snídaně bychom normálně jinde dali tak 25 na hlavu J, takže výhodná cena a ještě úplně luxusní místo. Asi vůbec nejkrásnější výhled za obě výpravy na Nový Zéland, tedy z ubytování, jinak některé vyhlídky jsou fakt neuvěřitelné. Mají tu moc moc krásně.  Jo paní domácí nám zase nabalí plážové ručníky, ať si to opravdu můžeme užít, je fakt bezva stejně jako její manžel. Probrali jsme i celou jejich rodinu a příští víkend mají rodinnou oslovu, protože nejmladší vnuk má 4. Narozeniny.

Opravdu jen kousek na sever dojedete do obce Kuaotamu ,kam odbočíte ze silnice 25 doprava těsně před mostem přes Kuaotamu river, no řeka je asi silné slovo, ale je to tam napsáno. Pokračujete ještě pár kilometrů, samozřejmě po grave road a přes Otama už dojíždíme na první tip od domácích, kterým je Opito bay s fakt dlouhatánskou písečnou pláží plnou mušlí všech možných barev a tvarů. Celou si jí projdeme, samozřejmě bez bot, jinak to ani nemá smysl J. Když dojdeme na konec tak potkáme nějakého místního chasníka, který nám dává doporučení na krátký trip (asi je 500 metrů přes takovou louku, takže ani tady nepotřebujeme boty) na Grayfish beach. Žádného humra jsme tu sice nepotkali, jen dva rybáře resp. rybáře a rybářku, ale pěkné výhledy to tu mají, takže je možno určitě doporučit. Vracíme se na pláž a fotobanku krmíme dalšími a dalšími fotografiemi, co karta ve foťáku snese J a pomalu se vracíme k autu. Ani se nám nechce odjíždět, ale je třeba se posunout o kousek dále. Vracíme se zase přes Kuaotamu, jinudy to ani nejde J. Tentokrát zastavujeme na kávičku v podniku Lukeskitchen (http://www.lukeskitchen.co.nz/#about), asi si tu nějaký Lukeš pořídil podnik J. JO a je to hned u silnice, takže se to nedá minout J! Jeden ze stolů je ze surfového prkna, sedáme si k němu, kam jinam J. Mají tu také strom ozdobený starými koly, šlehači, talířky, pohárky a tak podobně. Káva je výborná a nakonec neodoláme a dáváme si i zelené mušle s česnekem a chilli a jsou opravdu luxusní, navíc za lidovku (jen 15 NZD) a ještě k tomu dostanete pizza chleba, který tu dělají v opravdové peci na dřevo. Výborné místečko, určitě je třeba navštívit!!

Je už odpoledne a nás čeká dle domácích krásné místo na koupání, kterým je New Chums Beach, takže kamarádská pláž J. Není to daleko, parkujeme a protože je třeba na pláž dojít asi tak 20-25 minut, tak se chystáme na cestu. Parkoviště je u písečné pláže, takže boty dolů a necháme je i v autě, kdo by se s nimi tahal, VELKÁ CHYBA, opravdu VELKÁ CHYBA. Prvních asi tak 300 metrů se jde po krásném písečku, ale celý zbytek asi tak 20 minut (odhadem možná necelý kilometr) se jde po kamení, šutrech, balvanech a vůbec, není to tak úplně na chůzi bez bot. No co vracet se nebudeme, DRUHÁ CHYBA J, ale nakonec to dáme a jsme na pláži. Představu cesty zpátky se snažíme okamžitě vytěsnit z hlavy, to abychom si to mohli užít. Pláž je opravdu krásná a je to opravdu pláž na konci světa, ani lidí tu není moc, no kdo by se sem trmácel J. Když už jsem tady tak šup do oceánu, sice jsou trochu vlny a voda je plná drobných červených řas, kterých se zbavíme opět až na pokoji po návratu J, ale nevadí. Je to super a voda není ani moc studená, cácháme a válíme se tady asi tak hodinku, ale musíme bohužel pomalu vyrazit zpátky, aby nás tu nepřekvapil příliv. To by nebylo úplně dobře J. Cesta zpátky je tak trochu cesta do pekla, zase po šutrech a to navíc člověk ví, kolik ho toho pekla čeká J, ale uf jsme na parkovišti. Nohy bolí jako čert, hlavně kotníky, ale přežili jsme, teď jen jak budou nohy vypadat zítra. Snad to bude OK. Jsme asi jen 35 kilometrů od základny, takže cesta zpět nebude nijak dlouhá. Každopádně zítra už nás čeká přesun no největšího města Nového Zélandu do Aucklandu. Škoda, že tu nemůžeme být déle, protože máme už rezervovaný hotel v Aucklandu L.

Nic ještě si to dneska užijeme tady, kde je opravdu nádherně a klídek, to asi v Aucklandu nenajdeme. Cestou „domů“ ještě zakupujeme dvě lahvinky dobrého místního bílého vína, na pokoji na nás čekají dobré sýry, takže dobrá večeře zajištěna. Poslední noc na kopci nad městečkem Whitianga, všude tma, klid, jen cvrčci řvou jak o závod, zkrátka idylka.

DEN 46 – neděle 10.4.2016 –  jedeme do Aucklandu

Loučení s našimi hostiteli v domečku nad zálivem, jak jinak než vydatnou snídaní. Jen dneska to mám zprostředkovaně, protože jsem se ráno nějak necítil, takže mě Lenka musela omluvit. Hold nedá se nic dělat, dám si někde něco malého cestou. Ještě úsměvná historka s manželi Edwinem a Helen Linehan, ale především s jejich pejskem zlatým retrívrem. Tenhle jedenáctiletý miláček s oblibou mlsá mlíčko, které hosté dostanou na začátku a pokud ho nestačí spotřebovat, tak je na řadě pes J. Jeho oblíbený rituál je, že už každého „tlačí“ ze dveří aby mohl jít mlsat. U nás tomu tak není, páníčci jsou „šokovaní“ a říkají, že jsme pro něj asi důležitější než mléko, to je ale pocta J. Hostitelka stojí ve dveřích, mává nám celou dobu, než zmizíme za horizontem. Bylo to tady opravdu super, moc děkujeme. Zamáčkneme slzu a jedeme do městečka Coromandel, které dalo jméno celému tomuhle cípu, jež je už jen kousek od hlavního města Aucklandu. Ještě než pekelnými serpentinami dojedeme do Coromandelu, tak přímo nad ním na nejvyšším bodě je třeba zastavit na focení. Výhled je tu opravdu do daleka a do široka J, takže je co fotit. Já jsem si dal kousek žemle (nebyla sice teplá jako v písničce J) se sýrem, aby se mi z těch serpentin nezatočila hlava, Lenka plní foťák dalšími úlovky. Teď dolů z kopce a už projíždíme pomalu městečkem a nasáváme ranní atmosféru, každopádně nás láká některý ze zálivů, které jsou tu úplně všude. Dojedeme až úplně na konec Wyuna Rd., jak jinak na Wyuna bay. Zátoka je jak stvořená pro relaxaci, na vodě se pohupuje několik malých lodiček, no krása. Když se nabažíme, tak opět přes město, jinudy to ani nejde, směřujeme na Thames, který je vzdálen asi 50 kilometrů po silnici číslo 25. Cestou je sice několik zálivů, ale protože se tak trochu pokazilo ranní super počasí a pláže jsou hodně kamenité, tak ani ne po hodince parkujeme u kostela z konce 19. století (a to už je tu historický artefakt) v Thames. Je čas tak akorát na kafíčko, takže z mnoha a mnoha kavárniček vybíráme tu se jménem Lola. Ke kafíčku jeden mandlový a jeden mrkvový koláček J a pohodička na Novém Zélandu je opět tady. Ještě krátká procházka po hlavní ulici a přes Waihou River, samozřejmě přes most J dále po silnici 25 už na Auckland. V městečku Miranda chceme nabrat směr po pobřeží, ale tak nějak nás naše kámoška navigace svede jinam, čehož si všimneme asi až po 10 kilometrech. Navigátor, což je Lenka, se promptně orientuje a už nabíráme správný směr. Je to sice za hlasitého protestování navigace „Až to bude možné, otočte se do protisměru“, ale to mi už známe. Jedeme tedy po pobřeží přes Whakarewa, Orere, Kawakawa Bay a dále po Clevedon-Kawakawa Road do Clevedonu, který už je jen asi 40 kilometrů od dnešního cíle. Ještě před Clevedonem (asi tak 4 kilometry) je třeba udělat krátkou zastávku, hned u cesty vpravo je prodejna místních ústřic, které jsou úplně čerstvé a ještě v lastuře. Tak ty musíme mít, takže hned si jeden tuctík kupujeme, na místě ho taky spořádáme, tak jak i další nakupující. Někteří si k ústřicím dokupují led a odváží si je s sebou. Véééliká delikatesa, která se jen těžko dá popsat slovy, to se prostě musí ochutnat!

Tak a teď jen zdárně, za stálého poprchávání, dorazit na budoucí nocležiště, kterým je BEST WESTERN Presiden Hotel Auckland, 27-35 Victoria Street West, 1010 Auckland. Je to úplně v centru hned vedle Sky tower a taky jen jeden blok od místa, kde jsme nocovali naši vůbec první noc na Novém Zélandu v roce 2010. Celkem silný provoz, protože je neděle a všichni se vrací do města. Auckland je město s 1,5 milionem lidí, což zde znamená Magametropol, protože celý Nový Zéland má 4 miliony obyvatel, takže tady žije více jak třetina všech lidí a k tomu davy turistů. Pryč je klid a někdy i několik desítek minut úplně bez lidí a civilizace na jižním ostrově, ale někdy i tady na severu. Zase ale jiné zážitky. Po krátkém bloudění, tedy ani ne tak bloudění, ale zrovna před naším hotelem probíhá rekonstrukce silnice, parkuji za rohem, úplně ideálně to není, ale co. Lenka hlídá auto a já se jdu na recepci domluvit, jak se dostaneme na jejich parkoviště. Mimochodem ještě, že jsem si před týdnem pro jistotu rezervoval kromě pokoje i parkovací místo, jinak bychom museli využít některý z parkovacích domů zde v okolí. Jenže to by znamenalo tahat všechno z auta, kdo ví jak daleko. Sice si za den parkování účtují 25 NZD, ale to bych zaplatil i jinde. Takhle máme auto pod hotelem a výtahem jsme přímo na recepci a taky u pokoje, super.

Po krátkém osvěžení na pokoji jdeme do města. Samozřejmě k věži, ale už je podvečer, takže nahoru asi až zítra, podle počasí. Hned u věže nacházíme skleněnou husu (Glass goose), kde dáme pivečko Tiger a něco malého k snědku. Jen na okraj pivečko zde prakticky všude v hospodách tak za 11 NZD, což není úplně láce, ale když má člověk chuť, tak co dělat? Voláme ještě domů oběma babičkám, abychom se přesvědčili, že jsou v pořádku a taky je upozornit, že jim budou hrát písničku na přání na TV Šlágr J. Doma je vše v pořádku, takže se přesouváme hned vedle hotelu do malého baru (irisch pub), kde je bezva atmoška, ke které přispívá i hudebník, jež tu zpívá a hraje na kytaru, prostě paráda. Jen ten slang, to snad není ani angličtina J, ale pomalu to dostáváme do ucha. Na zdi visí vtipné cedulky, jako, že polévkou dne je Guiness, že země dlouhého bílého oblaku (Aotearoa – to je originální název Nového Zélandu) je vlastně pěna opět z Guinessu apod. Ono to takto moc nevyzní, ale když to tam člověk vidí a do toho ty bavící se popíjející lidé, tak to fakt pobaví. Jako první chceme ochutnat Pilsner a ptáme se barmana, zda je to fakt Plzeň, že jsme z České republiky. Borec promptně odpoví, že jasně, ale z místního lokálního pivovaru J. Když ho ochutnáme, tak mám pocit, že piju levandulový odvar J, takže potom už jdeme do irské klasiky. Nic je čas jít spát a taky to irské pivo leze trochu do hlavy.

DEN 47 – pondělí 11.4.2016 –  Auckland – den 1 – vzpomínky na rok 2010

Dnešek bude dnem vzpomínek a možná částečně i dejavue na naší první návštěvu Nového Zélandu. Pravda je, že v roce 2010 jsme se na procházku vydali hned první den tady, takže tak trochu vykulení a ještě zmožení letem a časovým posunem. Tentokrát už si ani nebereme mapu města J a o časovém posunu samozřejmě po měsíci a půl ani památka. Jdeme na věž Sky tower, která při svojí výšce přes 300 metrů, i když nejvyšší bod prohlídky je „jen“ ve 220 metrech, poskytuje super výhled na celé město a okolní ostrovy. Jen je dnes tak nějak pod mrakem, takže to je vše trošičku v oparu. Zakupujeme lístky a ještě před vstupem do výtahu nás odchytí fotografka, a že budeme mít připravené fotky při odchodu. My už teď víme, že je chtít nebudeme, co s nimi J. Minule jsme se nechali pěkně oškubat. Nastupujeme do výtahu s částečně skleněnou podlahou a samozřejmě s jednou stranou taky prosklenou. Pro někoho kdo má fobii z výšek ideální start dne, to se nás však netýká, takže paráda, fičíme do 51 poschodí, ve 186 metrech. Tady je možno se procházet krásně v bezpečí za sklem, příležitostně po skleněné podlaze J. Samozřejmě je možno zvolit i variantu, že se projdete, sice jištění, ale po vnějším ochozu. Tuto verzi jsme si nevybrali. Stejně jako možnost skočit si z věže na laně. Když se dostatečně vynadíváme, tak se necháme výtahem dopravit na nejvyšší prohlídkové patro ve 220 metrech (60 poschodí) a i zde se kocháme a kocháme. Mezi tím si zajedeme do 50 poschodí na kávičku, zákuseček a nakonec i zmrzlinu. Prostě se tu procházíme skoro čtvrt kilometru nad zemí a je to bezva. Píšeme i nějaké pohledy a skoro po třech hodinách usoudíme, že je třeba vrátit se na zem J. Lezeme do výtahu směr přízemí. Jsem tam na to šup. Procházíme se uličkami kolem věže a směřujeme do jednoho z mnoha parků, které v Aucklandu jsou, je to vlastně zeleno-modré město. Albert park je jen kousek od věže, asi tak 5-10 minut, dle toho jak zdatnými turisty jste, protože je to do kopce. Procházíme se „známými“ chodníčky a zase obdivujeme nádherné stromy. Minule jsme z nich byli úplně vyřízení, protože to bylo to první, co jsme tu viděli. Tentokrát k nim vzhlížíme s úctou, do jakých rozměrů se jim podařilo uprostřed metropole vyrůst. Kromě zelené a modré barvy je Auckland typický ještě jednou věcí, je tu spousta a spousta mladých lidí, protože je tu velká universita. De facto srdcem celého campusu se prochází na další dominantu, kterou je opět park, tentokrát mnohem větší a na ještě větším kopci J. Auckland Domain Park není jen parkem, ale je zde poměrně velká botanická zahrada s Winter garden, ale především Auckland War Memorial Museum, které je na samém vrcholu kopce. My se vyškrábeme až nahoru a znavená tělíčka rozložíme na trávníku, abychom se mohli kochat pohledem na věž a město pod ní. Cestou sem se samozřejmě zastavujeme i u rybníčku s kachnami a tady je to fakt dejavue, protože se tu nezměnilo absolutně nic. I ta cedulka jak se správně krmí kachny je tu pořád J Dokonce na nás přišlo spaní, asi nějaká časová smyčka, v roce 2010 to tady byla absolutní krize a museli jsme se vzájemně budit J. Když povalováním na trávníku a pozorování dronu, který tu nad námi léta, obnovíme energii, tak jdeme zpět do města, ale přístav si už necháme na zítřek. Ten bude tak trochu přeplněn programem, ale věříme, že se nám podaří si ho užít. Dneska ještě asi skočíme na nějaké pivko do okolních ulic a budeme se těšit na další skvělý den na Novém Zélandu.

DEN 48 – úterý 12.4.2016 –  Auckland – den 2

Oficiality, jako věž, parky apod. J jsme zmáknuli včera a dneska možná ještě větší dejavu, i když myšleno v dobrém. Máme domluvenu schůzku s Ivou, kterou jsme zcela náhodně minule potkali na odchodu ze ZOO. Tentokrát jsme náhodě trochu pomohli a zavolali jsme si, že se sejdeme J. Volba padá na předměstí Aucklandu s lehce zapamatovatelným názvem Titirangi, kde momentálně Iva se svojí desetiletou dcerou Lili, mají svůj domov. Titirangi je taková de facto vesnička na okraji Aucklandu, asi tak 15 kilometrů od centra (takže něco jako Průhonice u Prahy J). Je tu spousta zeleně a jen kousek jsou i pláže. Do našeho srazu v 10:15 v podniku jménem Stripe, který je mimochodem velmi příjemný s klidnou zahrádkou, je dost času. Nějak jsme to neodhadli s dojezdem, ale doprava byla úplně v pohodě. Proto ještě sjíždíme asi 3 kilometry na jednu z nejznámější pláži tady na předměstí, kterou je Franch Bay, kde se právě chystá početná skupina místních na sběr mušlí, protože je doba odlivu. Musíme zpátky, abychom nenechali Ivu čekat, takže jedeme, tedy jedeme, vlečeme se za místními popeláři, ale právě nám přišla SMS, že má Iva malé zpoždění, no super. Odpovídáme, že nevadí, že budeme ti dva v modrém, protože si nejsme úplně jistí, zda se po takové době poznáme. Nakonec poznali, asi pomohla i rada, že modrá je dobrá J Tak a teď to zkrátím, protože o čem všem jsme povídali, by bylo na hodně dlouho, protože jsme nakonec v kavárně kecali pět hodin, fakt nekecám pět hodin, no masakr, ale pohodička. Letos jsme tu moc Čechů nepotkali, takže bylo docela příjemné si pokecat česky. No, a pokud by nemusela Iva pro dceru do školy, tak tam sedíme možná ještě teď J. Je krátce po třetí odpoledne a mi máme dvě hodinky na to, abychom našli Babich New Zealand wine na Babich road, kde má sídlo jeden z místních nejvyhlášenějších vinařů, jehož vinařství letos slaví už 100 let. Po lehkém bloudění nakonec vinařství nacházíme, a když parkujeme před prodejnou, prochází kolem nás přímo pan majitel, který nám již zdaleka kyne na pozdrav (poznal jsem ho, protože jsem si prohlížel web - http://www.babichwines.co.nz/our-people/ ). Jdeme ochutnávat a všechny pokusy jsou platné J, tak teď jen co koupit? Vybíráme tři vzorečky a kupujeme po dvou lahvinkách, to ať to nepřeženeme. Zjišťujeme, zda mají agenta v České republice, což paní nemá tušení, ale já jsem na webu našel, že někoho mají v Praze, tak uvidíme, co bude nabízet, až se vrátíme.

Teď ještě další hodně „profláknuté“ místo v této části velkého Aucklandu, kterým je pláž Muriwai beach, jíž proslavil nejen černý písek a mohutné vlny a samotná velikost pláže, která fakt bere dech, ale nad pláží se nachází poměrně velké kolonie Terejů bílých (https://cs.wikipedia.org/wiki/Terej_b%C3%ADl%C3%BD ). Když se dostatečně nabažíme písku, vln a větru, tak jdeme po chodníku ke kolonii. Už je slyšet a taky tak trochu cítit, že se blížíme. Je čas krmení mládeže, takže o to je to zajímavé. Jsou to krásní a ladní ptáci, ale tak trochu uřvaní. Když loví, tak padají do oceánu až 145 kilometrů v hodně, asi mají nějaké airbagy (upozorňuje mě Lenka). Už pomalu zapadá slunce a nám zbývá ještě asi tak padesát kilometrů zpátky do centra, takže opouštíme kolonii, ještě chvilku zíráme na zapadající slunce a jedeme zpátky do hotelu. Zítra odjíždíme směr Northland, takže musíme i trochu nabrat energii na další cestování.

DEN 49 – středa 13.4.2016 –  směr Northland - Dargaville

Nějak nemůžeme dospat, takže poměrně brzo jsme na nohou a jdeme si dát snídani do „města“, jen kousek od hotelu je spousta a spousta různých kavárniček, bister apod. Dáváme kafíčko s nějakými koláčky a po doplnění energie se vracíme na hotel, protože musíme do 10 hodiny odevzdat klíče. Máme dost času, takže cestou ještě hodíme pohledy, zkoukneme co by se tak dalo koupit J a už našeho mazlíka zase ládujeme bagáží. Zadáváme do navigace dnešní cíl Parkview Motel, 36 Carrington street, 0310 Dargaville, ale uvidíme po cestě, co bude zajímavého. Najíždíme na Hw 1, která nás určitě neomylně dovede do našeho cíle. Kousek za Aucklandem krmíme i mazlíka, taky platíme mýto za krátký placený úsek. Minule to bylo za 2 nyní už za 3,50 NZD, možná protože už se to nekupuje v automatu na odpočívadle, ale přímo na čerpačce J. Stále platí, že stačí nadiktovat spz a už frčíte, nikam nic nelepíte, jen si necháte doklad. Směřujeme na Warkworth a necelých 5 kilometrů za městečkem dále směrem na Dargaville je po pravé straně dnešní největší atrakce J SheepWorld, zde máte i odkaz http://www.sheepworldfarm.co.nz/ . Je právě něco po půl jedenácté a v 11:00 + 14:00 probíhá hodinové show!! No to si nemůžeme nechat ujít, třeba nás nechají ostříhat ovci, hlásí Lenka J. Platíme 29,50 NZD na hlavu a už jsme uvnitř. Nejdříve koukneme krátce na zvířátka a už jsem v předváděcí místnosti (stodole), která praská ve švech, to asi aby se jim to vyplatilo, navíc dojeli dva autobusy nějakých důchodců, takže je fakt plno J. Bodrý KIWIman předvádí své tři psi a co všechno umí a je fakt mazec, jak je ovládá pomocí příkazů píšťalkou, to vše venku za lehkého deštíku, ale pohodička. Potom už zpátky do stodoly a jde se na další část show. Kiwiman předvádí, jak fungují vrátka na třídění ovcí a je to fakt mazec, když potom říká počty, které se musí denně roztřídit (v sezóně), tak se ani nechce věřit, že z toho nezblbnou J. Dvě dámy, jedna z Kanady a jedna z Rakouska jsou vyzvány, aby si to zkusili, a k všeobecnému pobavení jim to dvakrát nejde, ale vůbec se nedivím, je to na zblbnutí. No a je to tady jde se stříhat ovce, ještě před tím zase hromada čísel o počtech, světových rekordech apod., ale to není úplně to nejdůležitější. Kiwiman ještě vysvětlí, jak fungují nůžky a už mu to pod rukama sviští. Když má skoro celou ovci oholenou, tak je zde výzva, zda to chce někdo zkusit a to je čas pro Lenku!! Ano já, já chci stříhat, navíc nikdo jiný nemá odvahu, takže za chvilku už je Lenka na podiu, jako hvězda poledního programu J Za odměnu dostane hromádku vlny, kterou si vlastnoručně ostříhala, to bude v autě smradu J. Za potlesku opouští Lenka světla ramp, ještě požádáme o foto s Kiwimenem a můžeme pokračovat. Myslím, že dnešní investice do vstupného byla opravdu tím nejlepším počinem. Ještě jedna veselá historka, celou dobu produkce se kiwiman lehce štengroval s jedním Ozy (rozuměj Australan J) v první řadě, což „vyvrcholilo“ radou pro Lenku, že má vlnu použít jako parfém na odpuzení mužů, ale pozor s výjimkou Austrálie, tady je to opačně J, tady je to feromon!

Přes Wellsford stále po Hw 1 až do Brynderwynu a tady odbočujeme na silnici číslo 12 a po chvilce dojíždíme do Maungaturoto, kde nás přepadne trochu hlad, takže zastavujeme v Maungaturoto Historic Hotel, který je vskutku historický, takže není třeba stejnou chybu dělat dvakrát J. Nic dáme pro jistotu po jídle pivo, já raději zázvorové, a pokračujeme. Lenka vzápětí usíná, asi jí zmohlo to stříhání, nebo pivo, to už se nedozvíme, a procitne asi tak 200 metrů od hotelu J. Parkujeme, vyložíme celý náklad, lehce spočineme a jedeme ještě na asi patnáct kilometrů vzdálenou Baylys Beach a je to opět mazec, obrovská pláž, kde konce člověk nedohlédne, vítr, písek a vlny jako dům. Za Vámi obrovská písečná duna a v písku jsou vrstvy zčernalého dřeva, které mají i několik metrů. Na pláži jsou na první pohled kameny, ale nejsou to kameny, je to vymyté a ztvrdlé dřevo, nikdy jsem nic takového neviděl. Na mnoha místech je písek duny tak stlačený, že má konzistenci pískovce, který se však jen při dotyku drolí, přičemž nad vámi jsou někdy desítky metrů. Fakt velmi působivé. Lidská tvořivost i zde pracuje společně s vlnami a větrem a v pískovci jsou vytesané, nebo spíše vyškrábané, jde to i rukou, různé nápisy, obrázky, ornamenty. Dokonce to tady ani nepůsobí jako vandalismus a tak nějak naopak to pláž ještě ozvláštňuje. Zase další věc, která se slovy moc těžko popisuje, a takových je tady na Novém Zélandu nepřeberné množství. Jedna další nás čeká hned zítra, jedeme totiž do Waipoua Forest( http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/places-to-go/northland/places/waipoua-forest/ , kde už jsme byli i minule a ani tentokrát to nemůžeme vynechat. Zde žijí, protože nejde říci, že rostou, největší stromy na jižní polokouli Damaroně jižní (zde jim nikdo neřekne jinak než Kauri) a největší z nich Tane Mahuta (pán Lesa) je opravdickým gigantem s odhadovaným stářím někde kolem 2.500 let, takže je vlastně vrstevníkem Říma na druhé straně Země. Půjdeme spát a budeme se těšit na zítřejší výlet. Dneškem končíme sedmý týden a zítra naše výprava vstoupí do dne s číslem 50 a myslím, že jubileum oslavíme tak jak se sluší J.

TÝDEN č. 8 (14.-20.4. 2016)

DEN 50 – čtvrtek 14.4.2016 –  Kauri coast (Waipoua Forest – Tane Mahuta)

Tak a je to tady, padesát, asi další dejavu, vždyť jsem jí slavil už v lednu J Uf to je úleva, to není dalších padesát, ale jen padesátý den výpravy na Nový Zéland. Co jsme se dostali za polovinu, tak to strašně utíká, už nám zbývá sotva třetina naší výpravy. Možná je čas přehodnotit, délku výpravy J, už teď je jasné, že příště to musí být na delší dobu a určitě tolik necestovat, ať se to dá lépe dostat pod kůži J. Dnešní den se tváří jako malovaný, ale to už tady známe, může se to změnit během fakt krátké doby. Vyjíždíme za sluncem zalité oblohy a než ujedeme asi tak 40 kilometrů, je to tady, už zase mží, hold podzim, ale je pořád příjemně teplo. Směřujeme na jedno z posvátných, a teď opravdu vážně, posvátných míst všech Novozélanďanů, především však Maori. Zdejší pobřeží nese i název největších stromů na jižní polokouli, kterými jsou damaroně jižní, zde jim však neřekne nikdo jinak než KAURI. Tím úplně největším je Tane Mahuta (pán lesa), který při své výšce více jak 50 metrů a průměru kmene téměř 4,5 metru, je skutečným gigantem. Dojedete k němu po silnici 12, a jak přijedete k odbočce na informační centrum Waipoua forest park, tak před sebou máte ještě asi 8 kilometrů serpentinami do kopce mezi vzrostlými kauri starými někde tak od 50 do 500 let. Na to, že jste na správném místě, Vás upozorní cedule, potom už jen asi pět minut pralesem, přičemž předtím si musíte řádně očistit a dezinfikovat obuv (jsou zde na to zařízení) a jste na místě. Je to neuvěřitelné, ale všichni kdo sem dojdou, tak jen šeptají nebo stojí v němém úžasu, protože je fantastické, co umí příroda vytvořit. Na tomto místě je tak ojedinělá atmosféra a speciální duch, že až mrazí, ale zároveň to člověka nabíjí nepopsatelnou energií. My se nemůžeme odtrhnout snad hodinu. Ještě jsem zapomněl upozornit, že asi tak 1,5 kilometru zpět je hnědá cedule “Kauri track“, který určitě nelze vynechat, protože Vás dovede k dalším velikánům. My si ho necháme na cestu zpět, protože se tudy budeme do Dargaville vracet. Teď od Pána lesa směřujeme na Omapere a Opononi a možná ještě o kousek dále, jak vyjde čas. V Opononi je třeba se zastavit v historickém hotelu, a tady to chyba nebyla, tak jak jen nedávno J, protože obsluha byla v pohodě a vybrané jídlo bylo super. Hned před hotelem je socha delfína „Opo“, který sem v polovině padesátých let jezdil na pláž a hrál si s dětmi. Bohužel ho potom zabili rybáři, nikdo neví proč, ale byl tak populární, že mu zde postavili sochu. Už zase drobně prší, ale nevadí, jedeme ještě o kousek dále do městečka Rawene, které je proslulé domky na kůlech, v jednom z nich si dáváme luxusní kávičku s ještě luxusnějšími zákusky. Ty nám navíc přinese maori obsluha s opravdovým tetováním moko, jinak moc sympatická dáma. V tomto městečku je i minitrajekt (ale i pro osobní vozidla), který může poměrně zásadně zkrátit cestu dále na sever, pokud jste se vydali touto cestou. To je myslím dobré vědět. No my se vracíme, takže trajekt oželíme a už směřujeme zpět, protože nad Opononi směrem k Omapere, je krátký track s jedinečnými vyhlídkami. Přestalo pršet, dokonce vyšlo sluníčko, takový je Nový Zéland, takže super výhledy a super fotky. Jen náš oblíbený šutrák s bazénkem na pláži je dnes opuštěný, on je totiž příliv a asi by nebylo moc bezpečné na ten šutr lézt. Dole na pláži jsou jen tři surfaři, kteří asi mají dost velkou odvahu, protože vlny jsou fakt festovní. Jsme tu prakticky sami, jen přicházejí tři mladíci a zdraví standardně „Hallo“, ale najednou se mezi sebou baví česky, tak to je pecka. Moc Čechů jsme tu zatím nepotkali, takže pokecáme česky, dáme si vzájemně pár doporučení, co je dobré vidět, na co si dát pozor apod. J. Jedeme společnou cestou, protože kluci jedou k Tane Mahuta a my jen o kousek vedle na Kauri Track. Cesta netrvá dlouho a už parkujeme, znovu čistíme boty, abychom nepoškodili velikány, fakt to není sranda, protože jsou to endemity, kterým nedělají moc dobře cizí materiály. Chceme vidět ještě druhého největšího kauri Te Matua Ngahere (jednodušeji Otec lesa), který je sice větší tlouštík (průměr dost nad 5 metrů), ale je co od výšky jen poloviční a taky skupinku čtyř kauri s názvem „Four sisters“. Je to opravdu něco impozantního a neuvěřitelný zážitek.

Je čas vyrazit zpět do Dargaville, ale asi tak 40 kilometrů před cílem ostře vpravo směr Aranga beach a fakt jsme nelitovali, protože zase další pláž, která má jedinečnou atmosféru a je zase na konci světa. I když nad pláží je pár domků, kde snad i bydlí lidé, myslím nejen turisti J. Cesta sem není úplně jednoduchá, protože jsme zase po grave road, ale stojí to za to. Zapadá slunce, takže pomalu je čas k odjezdu. Do motelu přijíždíme úplně za tmy, ale nevadí, dnešní den snese označení „super“, takže jsme tu padesátku řádně oslavili J.

DEN 51 – pátek 15.4.2016 –  jedeme na východ do Whangarei

Začínáme druhou padesátku, jen škoda, že ji nedotáhneme celou, možná J. Stále se chystáme zůstat tady na severu a to skoro dva týdny. Jen se přesuneme ze západního (Kauri coast) na východní, které by se asi dalo nazvat Whangarei coast, ale to není úplně oficiální název. Dnešní přejezd bude pohodový, protože to není ani 100 kilometrů a ještě navíc po normálních cestách J. Do navigace zadáváme první cíl Whangarei Falls, které by měly být nejfotografovanějšími vodopády Nového Zélandu. Tak pěkné jsou, ale že by z nich člověk padal do mdlob, to asi úplně née J My si to oživíme krmením kachen, ke kterým se přidají vrabci, racci a dokonce jedna krysa, takže moc pěkná směsice. Svítí pěkně sluníčko, takže sedíme na lavičce a vyhříváme se, abychom si ten místní podzim ještě užili. Když se dostatečně vyhřejeme, tak zadáváme do navigace  Mc Auslin road, což je opět taková pěkná grave road, ale na konci je start asi nejkrásnějšího, pro nás určitě, tracku na Novém Zélandu. Jo asi přeháním, ale cca 5,5 kilometrů tam a to samé zpět v naprosto panenské přírodě po pobřeží oceánu, co chtít více.  Tady je zelená opravdu zelená a modrá k tomu zase opravdu modrá, prostě pecka! Dneska s sebou nemáme náležité obutí, takže dáme tak polovinu trasy, ale tento týden se sem ještě vrátíme. Protože chceme udělat nějaké opravdu zajímavé fotky, tak lezeme na vršek jen kousek od cesty a je tu fakt bezvadný výhled. Když máme fotek tak akorát, což je v tomto případě několik mnoho desítek, možná stovek J, tak jdeme zpět dolů. U cesty nás potkal místní farmář se čtyřkolkou a psem a tak trochu držkoval, že bychom měli chodit jenom po cestě. No jasně chytrolíne, jedeme sem takovou dálku a ty nám budeš diktovat, co a odkud máme fotit. Nic, ze slušnosti jsme se mu omluvili, poděkovali za pochopení, zároveň ho ubezpečili, že se ještě tento týden vrátíme J a jedeme se ubytovat.

Naším novým místním „domovem“ na celý příští týden je v malé osadě Ngunguru, přímo u zálivu Tutukaka Coast Motor Lodge, 2015 Ngunguru Rd., Ngunguru. Vítá nás velmi příjemná paní domácí a uvádí nás do našeho apartmánku, který je ten nejlepší co tu mají, alespoň co do výhledu na oceán určitě. Prostě paráda, tady bude krásně!! Ještě jedeme, obhlédnou osadu, protože opravdu nevím jak jinak to nazvat. Zjišťujeme, že je tu i obchod, ale jinak prakticky nic, tedy ještě sportcentrum, ale to zkoukneme zítra J. Jo zítra je tu navíc někde, ještě nevíme kde, nějaká diskotéka, takže to půjdeme prubnout, to je povinnost J. Jen pár kilometrů vedle je o něco větší osada Tutukaka, kde jsou i nějaké podniky, kde se dá najíst, vybíráme jeden z nich hned u přístavu jachet. Dnes tu mají sraz nějací místní a vše je ala 60 letá, konkrétně Hippie, někteří jsou fakt úplně dokonalí. Jeden z chlapíku nám náramně připomíná našeho kamaráda Míšu Foreta, ale bohužel to není on J. Dnešní den byl opravdu vydařený, ale blíží se jeho konec, takže je čas k odpočinku. Cestou zpátky ještě prohlídka nejbližších pláží a je z čeho vybírat J a potom už fakt domů. Určitě tu bude krásně, teď už jen Dobrou !!

DEN 52 – sobota 16.4.2016 –  Ngunguru – den 1

Naše základna na nejbližší týden, vlastně jedna z posledních v rámci této výpravy na Nový Zéland se probouzí do zamračeného dne, tak jen doufáme, že nebude pršet komplet celý den, protože to potom nemáme tušení co tady dělat. Kromě několika ubytovacích zařízení, je tady sice něco jako sportovní centrum, ale to jsme ještě neprozkoumali. K tomu to budou asi venkovní aktivity, takže v dešti pardon. Potom je tady jeden obchůdek, kde prodávají dva Indové, tak jako ve všech večerkách tady na NZ. Jo večerky mají výborný název, tedy jedna ze sítí, a sice TIP TOP J. Tihle naši nejsou zrovna z nejlevnějších, ale výběr ve vínech mají dostatečně velký, takže v pohodě. Na větší nákup asi budeme muset do Whangarei, protože tady by se to prodražilo J, například pět rajčat za 5 NZD, takže lehký přepočet jedno malé rajče za 17 Kč J to jde né? Pak se tu nachází ještě něco jako kavárna, ale to jsme ještě nevyzkoušeli. Na jídlo se tedy musí do vedlejší osady Tutukaka, kde je i přístav, ale s ohledem na to, že je po sezoně, tak taky žádný velký výběr není. Oběd tedy dáváme již v dobře známém podniku Schnappa Rock, který včera navštívil i Michal Foret J s partou svých Hippie kamarádů. Dneska je tu nuda, jen standardní hosté na obědě, ke kterým se přidáváme. Zkoušíme jejich rybu dne a Lenka polévku (krém) z mořských plodů, k tomu dvě sklenky bílého vínka na trávení. Protože už zase prší, tak nevíme co si počít se dnem, protože procházet se fakt nedá. Nic jedeme k Indům dokoupit proviant, a protože největší výběr tu mají ve víně, tak bereme rovnou dvě lahvinky. Jako, že si uděláme základ a půjdeme na diskošku, která je ale už od 18 hodin, tak nevíme, zda to nebude pro předškoláky a školáky. Zase jsme vybrali dobře, myslím víno, takže ochutnáváme a ochutnáváme a na diskotéku už se nám nechce, protože stále prší. Předpověď počasí hlásí, že bude pršet celý víkend, takže to asi pojmeme jako relaxační epizodu a můžeme i provést očistu šatníku, zase se to trochu nahromadilo. Venku prší a prší, takže dopíjíme pomalu druhou lahvinku a půjdeme spát. Dnešní zápisky jsou stručné, protože nic zásadního ani extra zábavného se neodehrálo, tak snad zítra.

DEN 53 – neděle 17.4.2016 –  Ngunguru – den 2 – DEN DEŠTĚ

Tak pokud včera pršelo, tak to co probíhalo celou noc a celé dopoledne byla asi potopa světa, nějak tahle si představuji, když je období dešťů. Ale to tady snad nemají, nebo pokud ano, tak asi začalo. Každopádně pan domácí, kterého jsem asi v jedné z mála minut bez deště potkal, mě ujišťuje, že se to dnes vyprší a bude parádní podzim. Taky mi vykládá, jak měli příšerně horké léto a především hodně vlhké. Škoda, že teď už zbyla jen ta „humidity“  J, i když na druhou stranu zima vlastně není, je stále kolem 20^oC, což je pohodička. Každopádně přeháňky, jak píšou místní meteorologové v předpovědi, spočívají v tom, že někdo nahoře leje kbelíkem vodu dolů, kbelík je fakt hodně velký, takže to trvá vždycky tak deset až patnáct minut. Potom ten nahoře jde asi ke druhému kbelíku, což mu může trvat tak minutu, která je bez deště a zase zpátky pod masy vody. Blíží se poledne a deště stále není konec, z dnešního výletu do Whangarei asi nebude nic, tak snad aspoň vypereme, tedy pokud se nám podaří přeběhnout dvorek do prádelny, aniž bychom si museli do sušičky vlézt sami J. Je to tady, nahoře došla voda, tedy asi, protože najednou jako když utne a déšť je pryč a pauza už trvá asi půl hodiny, neuvěřitelné, co se děje. Čekáme dalších asi čtvrt hodiny a dokonce se prokousává sluníčko, že by krásný podzimní den tady v DEŠŤOVĚ? Nic, nesmíme zaváhat, jdeme na recepci pro prášek, drobné do ovládací skříňky pračky a už to frčí. Máme teď tak hodinku a půl než vše vypereme a vysušíme, takže se jen tak povalujeme na pokoji, Lenka si čte „Halinu“, myslím nějakou knihu rad od Haliny Pawlovské a zásobujeme mě jimi. Takže pravděpodobně ještě do odjezdu do Whangarei budu nadprůměrně informovaná žena středních let J, připravená do konce života na všechny důležité okamžiky, jako oslava narozenin, výlety do zahraničí apod. J.

Je čas jít pro prádlo a chystat se na výlet, tedy pokud na něj dojde, venku se zase tak trošku zatahuje, ale snad už se ti nahoře závodů ve vylívání kbelíků nabažili. Možná si dá vítěz jen čestné kolečko s jedním dalším kbelíčkem. Tak není tomu tak chčije a chčije, jak by řekl klasik. Až někdy kolem třetí odpoledne se počasí malinko umoudřuje, takže toho využijeme a jedeme do Whangarei, konkrétním cílem je Town Basin, což je přístav přímo v centru města a navíc obklopený starými budovami v koloniálním duchu. Je to malinko kašírka pro turisty, ale pěkné to tady mají, to zase jo. Bohužel občas lehce poprchává a díky zvyšující se teplotě se vzduch začíná podoba prádelně, ale nevadí. Procházíme se po mole, kde právě přistávají nějací Amíci a docela jim to jde, jen s uvázáním mají trochu problém, ale nakonec i to se podaří. Jdeme na kafíčko, tentokrát i se zákuskem, ale jen tak lehce, abychom se moc nenacpali J. Bohužel skoro vše tu má zavíračku mezi čtvrtou a pátou odpoledne a protože je právě půl páté, tak ještě stíháme jednu galerii, kde mají neuvěřitelné výtvory ze skla a stříbra. Dokonce se zde přes den můžete přiučit a koukat mistrovi přímo pod ruce v dílně, tak uvidíme, zda to ještě nezařadíme do programu J. Začíná se stmívat, hold podzim, co naděláš. Jedeme na nákup do místního Countdownu, protože naši Indiáni jsou fakt drazí. Ale co to vidíme, oni tu mají hned vedle obchod s botami a hádérky, a my přeci potřebujeme koupit nějakou plážovou obuv a možná i nějaké to tričko nebo i něco jiného J. Navíc je to hned vedle, takže jdeme na to. Výběr velký, ceny malé, to je ráj, takže nakonec došlo jak na boty, tak tričenko, ba i kraťasy a dokonce i pásek byl za super cenu, takže končí v igelitce a v našem mazlíkovi. Teď ještě potraviny, ale nálada je hned o hodně lepší, protože výhodný nákup se podařil. Mimochodem dneska mám svátek, takže kupujeme lososa, že si uděláme dobrou véču, taky nějaké to masenko na další dny a jak jinak nějakou tu lahvinku vína. Mají ho to opravdu dobré, takže je třeba ochutnávat a ochutnávat a to nás oba baví, super, není nad to mít společný koníček J. Venku už je tma jak v ranci, takže vyrážíme, směr základna, zase leje jako o žních, cesta nic moc, ale po asi půl hodince už parkujeme. Na jednu věc jsme lehce zapomněli, a sice natankovat mazlíka, ale je tam ještě tak na 100 kilometrů a hlavně v kufru pojistka (5 litrů v kanystru J). Každopádně asi zítra to budeme muset napravit, ale program ještě ráno vymyslíme podle počasí. Jen doufáme, že období dešťů dneškem skončilo, protože spadla spousta a spousta vody. Lenka připravuje blanšírovaného lososa, k tomu čerstvý salátek a místní brambory, je to fakt velká dobrota, k tomu bílé vínečko, ó jak krásná oslava svátku. Nakonec tedy bezva den i přes přívaly vody. Zítra nám začíná další „pracovní týden“, takže uvidíme, co nám nadělí to nové pondělí J.

DEN 54 – pondělí 18.4.2016 –  Matapouri – plážový den

Protože se počasí konečně umoudřilo a vrátilo se sice teď už jen babí, ale léto, od rána šajní sluníčko, tak je třeba vymyslet aktivitu, která bude odpovídat počasí. Co tahle pláže nebo nějaký výlet na vodě? Jedeme do vedlejší obce Tutukaka, kde sídlí společnost Perfect day ocean cruise, která pořádá různé typy výletů na nedaleké Poor Knights Islands.  Vyberou si tady specialisti na potápění i pouze výletníci, kteří chtějí šnorchlovat nebo jezdit na kayaku poblíž ostrovů. Bohužel dnes sice svítí sluníčko, ale je velmi větrno, pravda teď si to uvědomujeme J, takže dnes se nejezdí, protože jsou vlny větší než 2,5 metru a to by nebylo bezpečné a asi ani pohodlné J. Předběžně se tedy necháme zapsat do seznamu na zítřek, ale nic není jisté, vše dle počasí. Rozhodným momentem je 9:30, kdy se máme dostavit nebo zavolat a budeme vědět více. Jinak pokud bude počasí OK, tak se odjíždí v 11:00 z přístavu Tutukaka a návrat je kolem 4 odpolední.

Náhradní program je nasnadě, budou pláže, protože jich tu je kolem spousta a spousta, dokonce nám slečna v agentuře dává mapu a načmárá nám na ní nějakou její oblíbenou trasu. Začátek je v obci Matapouri na pláži jak jinak v zálivu Matapouri Bay, jde se krásně po písčité pláži, tak teď jen doufám, že to neskončí jako před asi deseti dny na New Chums Beach, kde nás potom čekaly balvany J. Tady to nejsou balvany, ale pekelný kopec, který se po dvoudenních deštích změnil v bahno-tobogán. Zkoušíme se škrábat nahoru, ale je to reálně o hubu, proti nám se vracejí dvě holčiny, které nás předešly předtím na pláži a jsou zjevně dost vyjukané. Nic, zkouším se drápat ještě výš, Lenka čeká v záloze v polovině první části kopce, zda budu hlásit, že cesta je volná, nebo kolem ní prosvištím jako bahnivá koule. Ani jedno ani druhé, zuby nehty se držím všeho možného v dosahu, tráva, keře, klacky, ale dál to fakt nejde, takže potupně ústup zpět dolů. Kopec byl fakt masakr, snad 60 stupňů sklon, takže jako klíšťata se držíme trávy, klacíků, kamenů a všeho kolem, protože stačilo trochu zaváhat a letíš jak namydlený blesk z kopce dolů, samozřejmě s nejistým výsledkem. Tady jistým, budeš jako bahňák a pravděpodobně si pěkně nabiješ hubu. K tomu jen tak pro pobavení zjišťujeme, že to stejně byla blbá cesta, která vedla jinam, než jsme chtěli jítJ. Teď už jdeme po správné cestě, a za chvilku jsme na kamenité pláži (mraky černých oblázků), která nemá zatím jméno, takže jí ho musíme vymyslet. Při vstupu narazíme na nějaké potvůrky, které proti sluníčku modře září, takže tahle pláž bude Blue potvůrková beach J. Procházíme se a zjevně rušíme místní minikolonii kormoránů, takže se obracíme a jdeme zpět na cestu. Ta nyní vede prudce do kopce, ale tentokrát jsou zde schody, takže pohodička, jdeme stále naboso, super masáž. Cestou jsou neuvěřitelné výhledy na okolní oceán, až oči přechází. Už se blížíme k Whale Bay, kde sestupujeme na písečnou pláž a konečně zažijeme koupání v oceánu. Voda je trošičku chladnější, ale po chvilce plavání už to ani není tak nepříjemné, ba naopak. Sice žádná ploutev široko daleko v dohledu, ale včera jsme si přečetli, že se zde v okolí občas vyskytují kosatky, takže moc daleko neplaveme J. Jinými slovy máme o to více času na fotografickou soutěž o nejhezčí fotografii z pláže v zálivu Whale Bay J. Lenku chytla stavitelská múza a z písku vytvořila super sochu zdejšího maskota, tzn. Kiwi. Však uvidíte ve fotogalerii. Když se dostatečně vycachtáme, nafotíme dost fotek, uschneme, tak vyrážíme na zbytek cesty. Jsme trochu unavení, takže další záliv Woolleys Bay necháme na jindy. Ještě zpátky do Matapouri, pro mazlíka a jedeme na nějaký dlabanec. Jsou už skoro tři hodiny odpoledne.   Končíme v Tutukaka v naší teď už skoro domovské Schnappa Rock, objednáváme mušle, krémovou polévku a dvě pivka. Závěr dne se moc nepovedl, v pivu se mi vymáčí vosa, takže už ani nemám chuť ho dopíjet.

DEN 55 – úterý 19.4.2016 –  Pláž Papaua na Ngunguru Bay

 Ráno sice neprší, ale venku fičí jak o závod, tak to nevím, jak dopadne dnešní „Perfect day“, protože pokud byly včera velké vlny, tak co bude dneska. Ještě čekáme, ale tak nějak před devátou se Lenka vydává s mazlíkem do Tutukaka, aby to odpískala. Protože doposud Lenka odřídila z těch asi 7.500 kilometrů, co jsme zatím ujeli, celkem 2 (slovy dva), tak má trochu obavu, ale doma řídí moc dobře, takže po krátkém školení, na co je která páčka, vyráží. Ještě před tím zjišťujeme u paní domácí, zda si můžeme pobyt prodloužit o další tři dny, na sever se nám už nechce. Problém to není, jen dostaneme jiný pokoj, který nemá tak úchvatný výhled, nevadí, bereme ho. Cesta do vedlejší obce má asi jen pět kilometrů, sice nepříjemné serpentiny, ale Lenka je šikovná řidička. Vše slečně na recepci vysvětlí, a že možná zkusíme nějaký klidnější den J. Za chvilku už Lenka parkuje zase před bydlením a směje se od ucha k uchu. Vypraví historku, jak si odemkla dálkovým ovládáním auto, sedla si pohodlně na sedačku a zjistila, že jí asi někdo ukradl volant J No zvyk je fakt železná košile, takže „fingovačka“, že něco hledá ve schránce, ven z auta a na tu správnou (right, takže pravou) stranu J, to samozřejmě platí zde, doma to nezkoušet. Dnes jsme se rozhodli, že si uděláme oběd vlastními silami. Včera jsme si koupili luxusní půlkilový rumpsteak z novozélandského chovu, no dortík. Máme taky brambory a mrkev, takže volba padla na brambor s dušenou mrkví. No a rumpsteak promine, k tomu patří vařené hovězí. Steak se na mě směje, když ho rozbaluji z vaničky, ale potom už jen vyděšeně hledá gril a místo toho hrnec s vodou. Úplně ho slyším „No to si děláte prd….“, ale nic naplat asi třetina ho končí ve vodě a zbytek dostane zítra druhou šanci, na standardní přípravu J. Dnešní vaření dopadlo výborně, vše se povedlo a moc dobře to chutnalo.

Po obědě je čas na krátký výlet, jedeme do osady Papaua, ležící od nás jen asi 45 kilometrů, tedy vzdušnou čarou tak 10, ale pobřeží je zde poměrně členité. Přímo u osady leží opravdu dlouhatánská pláž, protože má hodně nad 5 kilometrů. Cesta vede středem mangrovů a klikatí se klikatí, jak jinak nabrat těch něco kolem 40 kilometrů J. Už před odjezdem se domluvíme, že tam řídím já a zpátky Lenka. Pláž je opravdu krásná, ale hodně větrná, na koupání to v tuto dobu už opravdu není, dokonce je zde pouze jeden surfař, což se divíme, protože vlny tu mají luxus. Jenže ani jeden z nás ještě není surfař (Lenka se chystá na kurz), takže jsou možná hezké, ale jezdit se na nich nedáJ. Po pláži se procházíme určitě více jak hodinu a když jsme dostatečně vyfoukaní a máme posílené nohy chozením v písku, který je zde poměrně hluboký, přesouváme se jen o pár set metrů k pěší lávce. Ta vede přes malinký záliv právě v Papaua a je to taková místní atrakce. Je čas na cestu zpět, jež bude „kondiční“ jízdou a já mám za úkol hlásit odbočky, nebezpečí, zda nejsme moc u krajnice a tak vůbec. Cesta probíhá naprosto v pohodě, jen občas jsme dost na kraji, ale je to asi o zvyk a jak říká Lenka o úhlu pohledu. Pro jistotu máme danou navigaci, to ať víme jak je to daleko, Lenka s ledovým klidem míjí odbočku vpravo, s lakonickým sdělením, že jsem odbočku nehlásil, no já ne, ale navigace ano. Opět triviální odpověď, tu nevnímám J. Nic se neděje je to alternativní cesta jen asi o 5 kilometrů delší a vede přes předměstí Whangarei, tak aspoň budou i nějaké zkušenosti s křižovatkami. První křižovatka je úplně v pohodě a už je před námi kruhový objezd. Teď malá odbočka a kurz, jak používat ukazovatel změny směru jízdy (tedy blinkr) na kruhových objezdech na Novém Zélandu. Pokud odbočuješ hned vlevo, tak blikáš vlevo, pokud vyjíždíš druhým výjezdem (jedeš vlastně rovně) neblikáš vůbec a pokud jedeš vpravo, což zde znamená až třetí výjezd, blikáš hned od začátku doprava. Jednoduché jak facka. Někdo k tomu doplní, že při výjezdu použije levý blinkr, ale to už je zbytečná komplikace. My budeme na kruhovém objezdu odbočovat vpravo, takže blikáme doprava, k tomu ještě stíráme okna (ach ty páčky tu mají obráceně J), ale vše je v pohodě, všichni náš manévr pochopili. Naprosto bezpečně dojíždíme na ubytování a Lenka dostává za kondiční jízdu jedničku i s hvězdičkou, tu za umělecký dojem a mávání stěrači J.

Nějak nás to procházení po pláži zmohlo, takže z plánované večeře vedle v sousedství, kde anoncovali „fish&chips“, místní klasiku, sejde a něco studeného si připravíme ze zásob na pokoji. Ještě přebrat fotky doplnit zápisník a zítra? Zítra podle nálady, zatím to neřešíme. Snad bude dobrá a ráno nás něco zajímavého trkne do nosu.

Ještě trochu zeměpisu nebo spíše dějepisu, dnes je to 246 let co v roce 1770 – Anglický kapitán James Cook s lodí Endeavour přistál u východního pobřeží Austrálie v Botany Bay, to už zase není tak daleko odsud J, co by kamenem dohodil přes Tasmanovo moře.

DEN 56 – středa 20.4.2016 – Perfect Day – Poor Knights Islands

Čas letí fakt jak střela, to snad ani není možné, že tady jsme už osm týdnů, ale je to tak. Takže poslední týden na Novém Zélandu v rámci této výpravy a potom odlet na Fiji a asi i do Evropy J. Dnes ráno ani neprší ani nefouká, co se to tady v Ngunguru děje, to jsme tady ještě neměli. Takže jasný plán na dnešní den, teď jen aby měli volno. Ano !! Jedeme na Perfect day, který si můžete zakoupit v Tutukaka  u jedné z agentur. Rychle posnídáme na pokoji a před půl devátou jedeme zkusit štěstí, a máme ho, budeme mít Perfect day!!! Je to vlastně půldenní výlet lodí na blízké (asi 23 kilometrů) ostrovy Poor Knights Islands v rámci kterého můžete šnorchlovat, jezdit na kayaku, na prkně (tady se to jmenuje paddle), pozorovat delfíny, někdy i velryby a vůbec si to užívat. Máme asi tak hodinu času, takže u kámošů ve Schnappa Rock, který je hned vedle agentury, dáváme dvakrát long black, protože už tady žádnou jinou kávu nepijeme. Já hned od začátku stejně jako doma, Lenka asi po měsíci J zjistila, že takhle bez mléka a cukru to kafe chutná jako kafe J. Už si dokonce objednáváme u stolu a platit jdeme po konzumaci, což je zde obvykle obráceně. Standardně proběhne objednávka u pultu, platíte, dostane čísílko a potom Vám přinesou objednávku. Někde dokonce dostanete místo čísílka takový blikací přístroj, co vypadá jako ufo, a když je Vaše objednávka hotová, začne blikat a skákat po stole, to ať si dojdete k pultu pro objednávku, aby se personál zbytečně neunavoval.

Pomalu je čas se nalodit, takže společně s dalšími asi tak 25 lidmi tak učiníme, místa je dost, takže paráda. Hned na vstupu dostáváme šnorchl, brýle a ploutve. Je nám nabídnut i neopren, ale když se dozvíme, že má voda kolem 20^oC, tak zamachrujeme, že nechceme, ale nakonec to bude jinak, však se dočtete. Vyrážíme, posádku tvoří 5 mladých kiwi a jsou úplně v pohodě a stále se smějí, nevím, co měli k snídani, ale muselo to být dost dobré J. Cesta je úplně v klídku, vlny nejsou ani tak moc velké, i když občas to celkem hodí, začalo trochu foukat, ale na otevřeném oceánu asi standardní model.  Je těsně před polednem, takže ani ne po hodince, protože odjezd byl přesně v 11:00, kotvíme u Poor Knights Islands v krásném a klidném zálivu. Celou cestu živě debatujeme s nějakým Kiwíkem z Aucklandu a asi už nám ta angličtina i jde, protože to vypadá, že nám borec i rozumí J. Tak jako všichni ostatní fasujeme neopren, bude to určitě pohodlnější, a světe div se za chvilku už jsme v něm nasoukaní. Premiéra a ani to není tak náročné, teď ještě ploutve, brýle, šnorchl a hups do oceánu. Po počátečním oťukávání se, už se uvolňujeme a je to fakt neuvěřitelný zážitek. Dokonce se zkoušíme i potápět, což je trochu náročnější, protože neopren tak trochu nadnáší, ale nakonec to jde, i když ne moc hluboko. Kupodivu jsem to zvládl i bez polykání slané vody šnorchlem. Lence to chutnalo, takže si dvakrát trochu cucla J, když si šnorchl vyndávala. Prý jednou je to málo. Dalo se tu proplouvat malými jeskyněmi, plavat podél skal a kamenů, ale i normálně volně kolem lodi, tak do 100 metrů od paluby. Ve vodě spousta různobarevných potvor, všech barev, velikostí a tvarů. Jsou tak blízko, že si na ně chcete i sáhnout, ale to se zase nenechají. Pozorovat takhle z blízka třeba světélkující medúzky byla fakt bomba. Člověk vůbec nevnímá ani čas ani prostor, asi je třeba si udělat potápěčský kurz, protože tohle byl jen první krůček pod hladinu a je to jiný svět.

Teď je ještě třeba vyzkoušet pádlování na prkně a možná i kayaky, ale ty už nestíháme, protože skoro tři hodiny uplynuly jako voda.  Chvilku se tedy potácíme na prkně s pádlem, ale i to je dost dobré, a nastupujeme všichni zpátky na loď. Odevzdáváme neopreny a ostatní vybavení, jdeme se občerstvit, jsou připraveny nějaké sendviče a saláty, dokonce i polévka, tu jsme nedali, a můžeme jet zpátky. Chyba zpátky se nejede, ještě pořádně pocourat (lodí) kolem ostrůvků, projíždět úzkými průjezdy mezi skalami, zajet do obrovské jeskyně s blankytně modrou vodou a až potom zpátky. Cestou ještě pozorujeme delfíny, kteří dovádí kolem lodi a dokonce na vzdálenost asi tak 300 metrů vidíme i velryby, tedy spíše páru z výdechového otvoru a kruhy na vodě po jejich hostině. Původně plánovaný návrat v 16:00 se malinko, asi tak o hodinku, protáhl, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Takže díky posádko, fakt to byl Perfest day.

Za chvilku už jsem na pokoji a dáváme se do přípravy večeře, Lenka přichystala úplně luxusní couscous se zeleninou. Jo a rumpsteak (tedy jeho druhá část) dostala šanci stát se steakem J Sice ne na grilu, ale na pánvičce, ale i tak bylo vidět, že je spokojenější, než při tom koupání včera. Dnes jsme se koupali my, takže to by myslím stačiloJ. Vše je za chvilku uvařeno a následně taky zkonzumováno.  Je čas přebrat fotky sepsat postřehy a odpočívat, však zítra je taky den. Navíc začíná „poslední týden“ této výpravy na Novém Zélandu, tak si to ještě musíme užít. 

TÝDEN č. 9 (21.-27.4. 2016

DEN 57 – čtvrtek 21.4.2016 – Waitangi

Ráno vstáváme opět do jasného dne, tedy co do počasí, jinak ne úplně pravou nohou, asi, nálada je tak trochu pod psa, možná trošku „submarine syndrom“, nebo nějaká depka z blížícího se odjezdu? Lenka už druhý den vstává společně se sluníčkem a chodí na kopečky nad osadu, kde je krásný výhled na záliv, kde leží Ngunguru.  To je fakt obdivuhodné, asi to taky zkusím J. Nějak se nám nikam dnes nechce, ale když je venku tak pěkně, tak přece nebudeme trčet na pokoji. Pojedeme kousek na sever, ať aspoň něco vidíme. Když už jsme v této části Nového Zélandu, tak by asi byla ostuda nezajet do Waintagi, kde se 6.února 1840, dost podstatně změnila historie Nového Zélandu. Trochu detailněji za chvilku.

Je to jen asi 85 kilometrů, takže na pohodu. Jedeme po Hw 1, proto je třeba dost dávat pozor na cestu. Místní řidiči jezdí, tak trochu jako prasátka, možná už jsem to psal, ale je tomu tak. Největší husťoši jsou ty s těmi tahači a návěsy plnými dřeva, kteří se v rychlosti 100 km/hod pověsí tak maximálně 1 metr za Vás a jedeme. Zpomalíte, oni taky, zrychlíte, oni taky. Nic moc, ale je to asi o zvyk, jen je blbé, když člověk potřebuje třeba na poslední chvilku odbočit, tak to prostě nejde, protože netuším, co by ten kolos za námi dělal. Musíte si zajet, postupně zpomalovat, až to donutí toho magora předjet, potom se otočit a v klidu odbočit, tedy pokud Vás nedojede další stíhačka rozměru rodinného domu J.

Parkujeme před infocentrem v Paihia a jdeme se tak courat po nábřeží, což nás moc neuspokojilo, takže se posadíme a posloucháme týpka, který tu hraje v parku na břehu oceánu na klavír. Potom jsme objevili, že si můžeme na infocentru půjčit koule na pétanque a dát si malý zápas. Dohodneme pět her, ale po pěti hrách je stav 6:6, takže prodloužení. V prodloužení vítězí Lenka asi o 2 cm, za velké radosti dvou malých maorských holčiček, které jí celou dobu fandili. Taky budou asi naše fotky v Japonsku, protože partička turistek si nás očividně oblíbila.

Nic jedeme do Waitangi Treaty Grounds, kde jak už jsem avizoval, byla podepsána tzv. Smlouva z Waitangi.  Ta vlastně zjednodušeně znamenala, že za poskytnutí práv na skupování půdy královně Viktorii, byla naopak Maorům zaručena práva a povinnosti britských občanů. Největší problém, který se řeší vlastně do dnes, je, že smlouva byla dvojjazyčná a některé pasáže nebyly přeloženy úplně, tak jak by měly být. Napadá mě analogie na dnešní globální dobu a řešení, která jazyková mutace má přednost apod.

Nic zpátky k návštěvě, kupujeme dva lístky komplet, což obnáší muzeum i Maori ceremoniál. Muzeum je sice super, spousta projekcí apod. , ale padá tady na mě deprese, že pokud by se sem Angličani nenapáskovali, nezavlekli sem spoustu pro Maori neznámých, takže smrtelných, chorob (neštovice, záškrt apod.), nezdevastovali tady lesy, nezavlekli cizí faunu a floru, tak tu musel být ráj na zemi. Dobře trochu nebezpečný, protože původní obyvatelé nepohrdli ani lidským masem, ale co proti gustu žádný dišputát a když jim to chutnalo. Po muzeu vyfasujeme sluchátko a průvodce. Jdeme procházet celý areál, což trvá hodinu, a je to fakt moc a moc dlouhé. Zajímavé jsou válečné lodě Ngatokimatawhaorua, přičemž ta největší pojme až 120 bojovníků, mazec. Je spouštěna na vodu každoročně vždy 6. února při oslavách Waitangi Day. Na konci ještě půlhodinový Maori ceremoniál, který je sice zajímavý, ale jen v případě, pokud bychom nezažili Mitai v Rotorua, to bylo jiný kafe. Tady, moc se omlouvám, ale tak trochu divadelní představení. To opravdu bez urážky, tradic si je třeba vážit, ale tady mám pocit, jim to trochu ujelo. A zrovna na tak „posvátném místě“. Ještě navíc jsme si nevzali vodu, takže po skoro dvou a půl hodinách, jsme tak trochu na pokraji sil, protože stále svítí sluníčko.

Balíme a jedeme zpátky, možná se stavíme ještě na nějaké pláži, ale jsme nějak unavení, takže domů Vávro, domů J. Abych si pročistil hlavu, jdu se trochu proběhnout a okolní kopečky, ranní inspirace od Leničky. Kopečky mi dají pěkně zabrat. Ještě si uděláme k večeři super šopáček z místní zeleninky, pro doplnění vitamínů a raději půjdeme spát. Snad se zítra probudíme do lepší nálady, aspoň o špetku. Venku slyšíme rychlou, ale o to vydatnější přeháňku, věřím, že to nebude trvalého rázu. Ráno si chceme přivstat a máme před sebou dost dlouhou cestu, zítra chceme „pokořit“ Cape Reinga, úplně na severu. Jedna cesta asi tak 250 km, ale je třeba počítat 4 hodiny. Jejda to bude dlouhý den, jen doufám, že v lepší náladě než dnes, protože jinak by to byl masakr a ne výlet.

DEN 58 – pátek 22.4.2016 – poloostrov Aupori a Cape Reinga

Dneska dostane mazlík a my taky asi řádně do těla, protože přestože jsme zrušili bydlení na sever od současného místa, tak vyrazíme, směr Cape Reinga. Asi je to opravdu místo, které je třeba vidět, máme jen ta nejlepší doporučení. Čeká nás tam a zpět asi tak 600 kilometrů, což na místních silnicích obnáší přibližně 8-9 hodin jízdy. Vypadá to tedy, že dnes se za volant dostane i Lenka. Tam pojedeme po Hw1 bez nějakých zásadních zastavování, abychom se dostali na místo v rozumnou dobu, proto také budeme vyjíždět asi o půl sedmé. Původní plán byl sice šest, ale co nejsme na závodech. Snídani plánujeme až cestou, protože kolem zdejších silnic je spousta a spousta malých občerstvení, které nabízí všechny možné druhy snídaní. Můžete si dát omeletu, vajíčka, nebo max,  který Vás ale nasytí na dva dny, protože to je kopec všeho možného (vajíčka, tousty, slanina, bramboráček, párky a já nevím co ještě). Jen je třeba se připravit, že v těch úplně malých nemusí být možnost platit kreditkou, takže vozit nějakou hotovost. Zastavujeme ve vesničce Okahia na HW1 v místním Village Café, hned naproti je řezník a prodejna potřeb pro kutily, kde mají i značku Makita, to je neuvěřitelné, kontrolovat to nejdeme, ale logo tam je. Dáváme si jednu omeletku a jednu malou snídáni (kupa slaniny, dvě vejce a čtyři tousty J se dozvím později), k tomu dvě kávy a dva džusíky. Platit předem není třeba tady je to vesnice a všichni se tu znají. Obchod obsluhuje jedna starší dáma a každou chvilku vstoupí někdo pro koláč, pití, kávu apod. a je vidět, že se tak děje denně, protože se oslovují jménem a objednávka ani nemusí padnout, aby člověk dostal, co chce, super. Do obsluhy se zapojuje asi syn paní majitelky, slušně potetovaný, následně ještě další tři tetky nepotetované, nebo kdo to byl. Jen příprava trvá trochu déle, ale nevadí. Ještě došly vajíčka, tak synátor skočil naproti k řezníkovi, má tam i vajíčka, a příprava pokračuje. Strávíme tu skoro hodinku, což je trošičku čára přes rozpočet, ale zase atmosféra byla fakt domácí. Pokračujeme po Hw1, projíždíme Kaitaia, kde jsme měli původně bydlet, dokonce jedem kolem motelu, ale zastavujeme jen na doplnění paliva a pokračujeme, směr sever. Teď už vjíždíme na poloostrov Aupouri, který jak to vypadá je jedna velká písečná duna. Tou úplně hlavní je Ninety Mile Beach, která má ale ve skutečnosti jen 96 kilometrů, takže malinko lakýrka, každopádně duny mají až 143 metrů a to je mazec. My chceme dojet až na konec, dál už cesta opravdu nevede (takže HW1 úplně na jihu – Bluff i úplně na sever Cape Reinga). Parkujeme trochu mimo pravidla, protože je parkoviště narvané k prasknutí, ale spouštíme tím lavinu, takže nebudeme jediní. Je před polednem a my se jdeme podívat na maják a tak vůbec se projít po konci Nového Zélandu na severu. Nedaleko je dokonce Spirits Bay, odkud odchází duše všech Maorů na věčný život. Fakt spirituální místo.

Tak je pomalu čas otočit kola zase na jih, protože musíme ještě na Ninety Mile Beach, tedy jen tak na krajíček, protože nemáme 4x4, to fakt mazlík není J, takže bychom asi neměli šanci to projet celé. Jenže cestou je atrakce nad atrakci Te Paki Sand Dunes. Tady se na prknech sjíždí písečná duna, fakt to je mazec. Již cestou vidíme „půjčovny“ speciálních prken na písek, ale říkáme si, že na místě taky budou. Jsou, ale o 50% dražší J, takže příště hned u cesty za 10 NZD!!.  Bereme jedno prkno dohromady, čteme si instrukce, kde nad všemi trčí „VŠE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“, jako zástavu kromě 15 NZD nechávám řidičák, a jdeme na to. Je zde více možností, první je asi 4 minuty, druhá asi 8 minut a poslední největší asi 20 minut cesty k duně. Zlatá střední cesta je ta co bereme. Boříme se do písku a šlapeme do mírného vršku, ale duna se blíží. Stojíme pod ní a první na co jsem si vzpomněl, byl film „Pahorek“. To je masakr. Jsem zvolen jako pionýr, takže mohu vyrazit, no nevím jak to popsat, šlapat možná více jak 45 stupňů kopec z úplně sypkého písku, takže 60 centimetrů nahoru, 55 a někdy i 70 dolů, parádička. To je posilovna co platit nějaké blbé permice a kupovat stupínky a jiné kraviny. Samozřejmě vůbec neuvažuji, že to nedám a to ani, když mě míjí prckové, jako když jsou po tartanu. No vážím třikrát tolik co oni, takže jsem vlastně lepší J. Hurá jsem nahoře, otáčím se a sakra, tohle mám jet na prkně hubou dolů. Jenže pokud nevylézt kopec by byla potupa, tak slézat ho s prknem pod pazuchou ještě větší J. Po krátké pauze na rozdýchání naskakuji na prkno a letím dolů s kopce, fakt si připadám, že letím, nesnažím se moc brzdit, abych si nerozbil hubu.  Super, super, super, pecka, přežil jsem a odevzdávám prkno a prvotní dojmy Lence. Ta mi na oplátku předá dokumentační sadu (fotoaparát a mobily) a vyráží na pahorek. Vyráží svěže a jde jí to perfektně, pravda je, že i jí nakonec předbíhá takový malý prcek, který tu asi jezdí celý den, nechápu, asi je to králíček Duracell J. Lenka je nahoře, mává a mizí za horizontem. Minuty ubíhají a nic se neděje, jezdí další a další Lenka nikde. Asi se šla podívat na druhou stranu si říkám.  Jejda už se chystá vyrazit, tak rychle nachystat vše na dokumentaci. Myslím, že to sviští minimálně stejně rychle jako já, paráda. Ještě se fotíme a vyrážíme zpátky, protože podruhé se shodujeme, že ten pahorek nedáme. Taky se připozdívá a my chceme ještě stihnout krátkou projížďku po Ninety Mile Beach. Volíme odbočku kousek za Pukenui, kde je to cca 10 kilometrů směrem na Hukatere, pozor z toho je skoro 8 kilometrů po dost husté gravel road, fakt opatrně, máme své zkušenosti. Přijíždíme přímo na pláž k oceánu, po kratičkém průzkumu zjišťujeme, že kousek můžeme klidně i s mazlíkem. Dělám kolečka v písku a Lenka jako zkušená fotografka vše dokumentuje. Kolem projíždí autobus cestovky, která tady lítá tam a zpátky těch 90 kilometrů celý den a na naše mávání odpovídá ohlušujícím zatroubením. Za chvilku ještě prosviští nějaké 4x4. My se ještě kocháme, ale protože stejně nemůžeme daleko, abychom se nezabořili do písku, tak ještě jedem co nejdál k oceánu, navigace ukazuje, že už jsme v modrém J, a jedeme zpátky na Hw1. Cestou zpátky Lenka ještě uviděla asi divoké koně, takže zastavujeme a máme další fotečky (na konci dne jich bude více jak 700).

V Awenui odbočujeme na Hw 10, které vede po pobřeží, abychom to trochu oživili, jenže mám obavu, že poměrně brzo bude tma, takže nevíme, co ještě uvidíme. Hned po pár kilometrech přijíždíme na pláž u osady Taipa, kde je spousty a spousty malých mušliček a blíží se krásný západ slunce. Rybáři vyráží na útesy na večerní lov a my se rozhlížíme, odkud bude nejlepší fotit západ slunce. Volba padá na malinkou vesničku za zálivem Hihi, navíc si musíme pospíšit, protože se zatmívá fakt promptně. Stíháme pár fotek a je tma jak v ranci. Jak už jsem psal dneska je za volantem dost často i Lenka a vede si úplně super, dokonce jsme dnes jenom jednou zapnuli stěrače místo blinkru, fakt pecka. Jenže je tma, takže oči už jsou unavené, domlouváme se, že to někde převezmu. Není moc příležitostí, protože všichni tu jezdí opravdu svižně, takže až zpátky na Hw1 někde u Kawakawa se vyměňujeme za volantem. Zbývá asi 70 kilometrů, které utečou docela rychle, ale i tak už je po osmé večer. Dnes opravdu skoro čtrnáct hodin na cestě, to byl největší zápřah této výpravy. Ještě že Lenka odřídila velký díl, možná i větší než já, dnešní porce a navíc perfektně, takže opět jednička s hvězdičkou. Jen jeden lehce těsný průjezd přes mostek, navíc proti sluníčku, takže proběhla debata, Lenka: „máme přednost?“, Ruda: „Jo máme, v pohodě, jeď“, Lenka „A kde je ten most“ a sakra trochu mi zatrnulo, tak hlásím, jeď rovně.

Nevíme, jaké bude zítra počasí, takže to nijak nelámeme, bohužel se musíme přestěhovat z našeho apartmánku s výhledem na moře, protože přijedou noví nájemníci a my jdeme do přízemí. Nevadí, stejně nechceme trávit čas zavření, tedy pokud bude počasí. Předpověď je v pohodě, tak snad už se nevrátí to psí počasí, které jsme měli první dny tady. Je před námi ANZAC víkend (svátek je v pondělí 25.4.),takže všude bude asi plno Kiwi oslavovat, možná se přidáme, ale uvidíme. Každopádně po tom dnešním cestovatelském masakru zítra asi bez dlouhého cestování.

DEN 59 – sobota 23.4.2016 – Ngunguru a okolí

Zase svítí sluníčko, což je super, ale únava ze včerejška, kterou ještě umocňuje to, že se musíme přestěhovat, sice jen o dvě patra dolů, ale všechno zabalit odtahat, to je fakt opruz. Jejda to asi nebude dobrý den, no není každý den posvícení. Ani se nechce vstávat, nakonec ještě v apartmánu s výhledem děláme snídani, na které si pochutnáme. Jdu k domácí pro nové klíče a stěhování může začít. Asi po půlhodině je všechno odtaháno a nálada cokoliv dělat je NULA. Tak co aspoň dáme věci do pračky, když budeme dneska na pokoji, asi. Pračka naplněna a teď jen počkat až provede očistu všech svršků, co jsme tam napěchovali J. Jedna výhoda, dneska asi nebude potřeba sušička, protože slunce září jak pominuté, takže to dáme na sušák, který je zde k dispozici. Hned ráno byla cedulka u názvu hotelu s informací o obsazenosti „VACANCY“ doplněna o slovíčko NO, takže ještě, že byl aspoň tento pokoj v přízemí. Je taky prostorný, ale výhled tak akorát vedle do zahrady JL. Tak snad to bude v pohodě. Prádlo už je na šňůrách a je čas zajet na oběd, protože jsou skoro dvě hodiny odpoledne a tak trošku se hlásí žaludky o přísun potravy. Taky se chceme zastavit na nějaké pláži možná trochu čáchnout, ale to ještě uvidíme.

Moc velký výběr kam zde v okolí vyrazit na oběd není, proto jedeme vedle do Tutukaka ke „kámošům“ ve Schnappa Rock. Dáváme si dvakrát nabídku dne „Fish of the day“ k tomu dva piváčky a není to úplně chyba.  Myslím, že jsme si opravdu pochutnali, ryba zjevně opravdu dnešní J, k tomu grilovaná zelenina a nějaké zelenino-rýžové kroketky. Zaplatíme 70 NZD a odcházíme, tedy vlastně odjíždíme někam k vodě. Volíme cestu na tři malé pláže, které jsou mezi Ngunguru a Tutukakou a uvidíme, kterou vybereme. Asi to projedeme na konec, jsou to jen cca 3 kilometry a uvidíme, která bude ta nejlepší. Postupně projíždíme přes Church Bay, Kowharewa Bay, až na Pacific Bay, která je nakonec tou vyvolenou. Je to sice celkem malá pláž ještě navíc rozdělená skalisky, ale taková příjemná s černými hrubým, lávovým pískem. Na skaliska, která se dají přejít prakticky suchou nohou, fakt bacha. Jsou na nich uchyceny lastury, ostré jako břitva, svině. Dokonce Lence propíchli botu včetně nohy. Tedy ne úplně skrz, ale docela to krvácí, sakra, to není dobré. Lenka statečně pokračuje v překonání skalisek a jsme na druhé celkem opuštěné části pláže. Lenka nemá moc náladu na koupání a ani se nedivím, musí to bolet. Zkouší to vyčistit, protože kousek té hnusné lastury jí tam zůstal (přes botu to je peklo) a já jí zásobuji mořskou vodou v dlaních na dezinfekci rány. No pokud nás někdo pozoruje, tak si myslí, že jsme magoři, ale co hlavně že to pomůže. Vypadá to, že ano. Nakonec jdu trochu do vody a Lenka odpočívá po „operaci“. Blíží se půl páté a za hoďku bude tma, takže balíme, jdeme po těch fakt nepříjemných skaliscích zpátky. Navíc mezi tím trochu stoupla voda (příliv), takže je to o to atraktivnější. Dobré, tentokrát bez zranění už jsme u auta a jedeme na pokoj. Sebereme prádlo, které nám sluníčko vysušilo a co dál. Jdu k místním Indům do večerky pro pivo a objevil jsem, že mají Plzeň, fakt nekecám, import Plzeň, no to je třeba koupit a vypít!! Třeba to nakonec bude pěkný den J

DEN 60 – neděle 24.4.2016 – Bad day

Den pěkný nebyl, protože toho alkoholu bylo o trochu víc, než bylo zdrávo, takže absolutní opak středy, která právem nesla název Perfect day. Dnešní zápisky proto nebudou moc obsáhlé, není co popisovat, protože zápisník má naladit na cestování J a popisovat kocovinu je myslím zbytečné, to už skoro každý zažil. Taky první den prakticky bez fotek, jen jsme po cestě nafotili asi 10 fotek ostrova, který vypadá jako Trosky J.

Abychom tu blbonáladu aspoň trošičku naředili, i když to bude hodně, fakt hodně, těžké, tak se rozhodujeme, že změníme místo. Samozřejmě nějaký check-out time neřešíme (konec konců máme rezervaci až do úterý), zaplatíme možná den nebo dva navíc a nemusíme nic lámat přes koleno. Hledám na internetu nějaké příjemné místo u moře a ideálně směrem k Aucklandu, kde máme v plánu ve čtvrtek ráno vrátit auto a odletět na Fiji.

Nacházím město s prakticky nevyslovitelným názvem, tedy my už to dáváme v pohodě po těch dvou měsících J, Whangaparaoa (jo spojení Wh se čte jako F, to pro budoucí cestovatele po Novém Zélandu). Je tu velmi příjemný hotýlek, přímo u pláže Whangaparaoa Lodge, 874 Whangaparaoa Rd,Little Manly, Whangaparaoa, www.whangaparaoalodge.co.nz, patřící k těm dražším co jsme si rezervovali, snad to bude stát za to. Ono bylo trochu náročnější něco sehnat takto ze dne na den a ještě blízko Aucklandu. Tak blízko, že tady dokonce jezdí pravidelná veřejná doprava do centra Aucklandu na Britomart transport centrum. Nejen ze dne na den, ale k tomu všemu mají zítra všichni na Novém Zélandu a také v Austrálii významný tzv. ANZAC day, který je vzpomínkou na všechny vojáky padlé za válek, především však 1. Světové války. Den byl stanoven na 25. dubna, kdy v roce 1915 došlo k vylodění vojáků Nového Zélandu a Austrálie v Gallipoli za účelem ochrany průlivu Dardanely. Tolik jen historická a velmi stručná vsuvka.

Z Ngunguru odjíždíme až kolem třetí odpoledne, jdu zaplatit a jsem překvapen, že nám paní domácí tu poslední noc (z pondělí na úterý) odpouští, takže platím opravdu jen dva dny. Konec konců byli jsme to asi 10 dnů, takže si na svém přišla i tak. Taky ještě musím zrušit a přebukovat původní rezervaci přímo v Aucklandu, což zase není tak obtížné. Beru stejný hotel, který máme po návratu z Fiji, ale jen na jednu noc. Pokusíme se s nimi dohodnout, že bychom si tam těch 10 dnů nechali jeden kufr, ať nemusíme tahat úplně všechno, když se k nim budeme vracet. Máme slušnou zásobu kamenů, mušlí apod., takže bychom se asi nevešli do váhy JJ.

Cesta by měla trvat asi tak 2,5 hodiny, takže asi dojedeme za tmy, nevadí. Cestou se stavujeme ve Wellsfordu na kafe a nějaký koláč, protože nás přepadl hlad a je už skoro pět hodin. Potřebujeme nějakou hotovost, ale bankomaty nějak stávkují a ještě jsem málem nedostal ven kartu. Výsledek je jednoznačný, odjíždíme bez hotovosti, snad bude vše OK, protože na náladě to nepřidalo. Už je tma, ale navigace nás celkem v pohodě dovedla na místo. Vítá nás usměvavý a velmi příjemný pan majitel, jde nám ukázat pokoj, přinese nám ještě dvě skleničky ovocného ledového čaje. Na stole je ručně psané osobní přivítání a dvě lahve neperlivé vody. Jelikož jsme objednali pokoj s vířivkou, tak se Lenka už bublinkuje, snad se neutopí, vzala si k tomu i skleničku vína od Babich Wines J. Nakonec se tam vyvalovala víc jak tři hodiny a neskončilo u skleničky, ale zvládla celou lahev. Něco tady mumlá, že bylo dobré, ne prý výborné nebo snad i excelentní J. Den bude pomalu končit a s ohledem na to co má v záhlaví, je to jenom dobře. Zítra by mělo být pěkné počasí a kolem jsou mraky pláží, parků, zahrad a dokonce i golfové hřiště, takže je z čeho vybírat. Dobrou noc „Bad day“.

DEN 61 – pondělí 25.4.2016 – ANZAC day alias procházka s panem Shakespearem

Včera nám pan majitel předal informace o nejzajímavějších místech v okolí a jedním z nich je i Shakespear Regional Park, jenž se nachází jen asi 7 kilometrů od hotelu, vlastně na úplném konci výběžku Whangaparaoa Peninsula, kde nyní jsme. K detailnějším informacím o parku se ještě dostaneme. Po včerejším opravdu náročném dnu dnes vyspáváme skoro do půl jedenácté, to se nám tu snad ještě nestalo, ale asi bylo třeba dohnat spánkový deficit. Dáme malou snídani a jedeme se podívat do parku, který oplývá plážemi, kopečky, vyhlídkami, ptačí kolonií a vůbec takový balzám na nervy a jen kousek od Aucklandu. Dokonce je přes Te Haruhi Bay vidět Sky city tower, tak je to blízko. Celý park byl založen panem W.H. Shakespearem, ale pozor není to ten od Desdemony, Othella, Julie a Romea J, protože ten žil už o 300 let dříve.  Ten „místní“ Shakespear zakoupil v roce1883 pozemky o rozloze 800 ha na poloostrově a dal tím základ vzniku celého parku. V roce 1910 si zde rodina zakladatele postavila rodinný dům, který dnes slouží jako YMCA Lodge. Každopádně historie tohoto místa sahá mnohem, mnohem dále, možná i tisíc let, kdy zde žili původní obyvatelé. Přibližně ve dvacátých letech 19. století se tu začali usazovat Evropané. Ještě jedna zajímavá informace z historie parku, na konci 2. Světové války zabrala armáda 130 ha nejsevernějšího výběžku a tento prostor je nepřístupný. I tak zbývá mnoho a mnoho míst, která zde stojí za to vidět. Z brožurky s mapkou lze jednoduše vyčíst, že parkem vede několik turistických tras, které propojují jednotlivé pláže a zálivy Army Bay, Okoromai Bay, Te Haruhi Bay a nakonec Pink beach. Většina tras je do dvou hodin, takže úplná parádička, žádná rasovina.

My jsme dnes dorazili trochu později, takže provedeme „rychlou“ obhlídku a zítra se budeme parku asi věnovat více. Prvním místem, které poznáváme je Army Bay s dlouho pláží, vhodnou i k plavání, což zde místní hojně využívají, protože mají dnes všichni volno, vždyť je přece ANZAC. My si pláž procházíme, sbíráme nějaké mušle a kamínky, protože v kufru, který jsme vyhradili jen na tyto artefakty je ještě místo. Sice už má „natržené“ ucho z váhy, ale nevadí, když je místo J. Sbíráme i korály, ale ty bohužel nemůžeme vyvézt, tak se s nimi jen pokocháme a asi je tam zítra budeme vracet. Je pěkně slunečno, tak děláme i hromadu fotek, snad se povedly a budou přínosem do alba, některé určitě J.

Když se dostatečně pokocháme, přesouváme se asi o kilometr dále na Okoromai Bay, kde si ale připadáme trochu jako na předměstí nějakého čínského města. Pravděpodobně místní komunita, hodně početná, zde slaví ANZAC a všichni tu grilují, takže to nás neuchvátilo, ani nezastavujeme. Jedeme směrem Te Haruhi Bay, která by měla být místem zaslíbeným všem druhům surfování, především potom kite surfingu. První vyhlídka nad zálivem to potvrzuje, moře je plné různobarevných padáků. Na této vyhlídce je možno si pohladit krotké ovce, ba i krávy.  Jo ještě se musím vrátit o kousek zpátky, do parku vjíždíte přes automaticky se otvírající a zavírající vrata, takže tak trochu pocit, že vjíždíš do Jurassic park, ale snad nás tu nic nesežere J.

Sjíždíme dolu do zálivu k pláži a tady mají pod palcem vše zase Indové, skoro nikdo jiný tu není, tedy až na surfaře a nás J. Nám to nijak nevadí, parkujeme a jdeme si sednout na pláž a koukáme na ty draky. Myslím ve vzduchu, které mají neuvěřitelné barevné kombinace, ale i na ty, kteří je používají k letu na hladině. Na pozadí je dominantou Sky city tower. Vítr je tady opravdu dost čerstvý, takže posedíme necelou hodinku a jdeme zpátky do auta. Taky bychom si asi měli dát nějakou večeři, a protože stejně jako Číňané na minulé, tak Indové tady vesele kuchtí a všude to tady krásně voní, padla volba na Indickou kuchyni. Shodou okolností máme jednu restauraci Indian Village jen kousek od bydlení. Otvírají o půl páté, takže to je tak akorát za pár minut, bezva. Restaurace je velmi populární, sice jsme byli dnes první hosté J, ale po chvilce se všechny stoly začali rychle plnit a navíc velmi hojně si zde chodí lidé pro takeaway. Moc jsme si pochutnali, jen toho byla strašná hromada, takže s bolavým srdcem jsme to ani nedojedli. Přesouváme se na pokoj a možná si dáme skleničku, nebo snad lahvinku (?) vína J a potom se budeme těšit na zítřejší důkladnější prohlídku parku pana Shakespeara.

DEN 62 – úterý 26.4.2016 –  Shakespear park – KORÁLOVÝ DEN

Už se nám to tady opravdu krátí, takže teď už si hlavně užít FIJI, abychom nabrali ještě dost energie na Evropu. Tady je taková pohoda, že je to až neuvěřitelné, lidé se smějí, vzájemně se zdraví, přejí si pěkný den, v restauracích a obchodech obsluha s úsměvem, no to nám bude asi opravdu hodně chybět. Nebo možná se to postupně dostane i k nám, pokud ne tak jen co skončí léto …. (raději nedomýšlet). Ráno se nám nechce moc s postele, protože je lehce pod mrakem a především fouká hodně svěží vítr, ale máme před sebou dneska „zásadní“ úkol. Musíme přebrat zásobu kamenů, mušlí a dalších artefaktů, tak abychom se dostali na nějakou rozumnou hranici, momentálně fakt minimálně 6 kilogramů a to je opravdu příliš J. K tomu všemu jsme včera na Army Bay nasbírali „větší než malé“, nebo jak to formulovala Lenka, větší množství než pro vlastní potřebu, korálů. Nemám tušení, na co při té formulaci myslela. Bohužel jelikož korály není možno vyvážet, tedy je, ale není to úplně bezpečné, resp. je to trestné, tak má Lenka super nápad. Napíšeme cedulky našim kamarádům, známým a každý dostane pozdrav se svým osobním korálem a my je potom vrátíme oceánu zpátky. Však výsledek bude vidět ve fotogalerii. Jen se moc omlouváme, že jsme takto nepozdravili úplně všechny kamarády a známe, ale to bychom museli vyplenit půl pláže a být tu alespoň dva dny J. Proto, ten kdo nebude mít osobní cedulku se „svým“ korálem, tak pro toho jsme vyfotili všechny najednou.

K Army Bay přijíždíme kolem poledne, a jelikož ještě vládne příliv není šance se procházet po pláži. Nevadí, stejně jako spousta dalších jen sedíme v autě s pootevřenými okénky a vnímáme oceán. Pecka, to je energie. Na vlastní oči vidíme, jak oceán ustupuje o několik metrů, takže po asi hodině a půl můžeme s igelitkami plnými kamenů, mušlí a korálů vyrazit a hledáme nějaké dostatečně atraktivní místo. Musí být fakt „reprezentativní“ J, protože zde chceme nechat část nasbíraných artefaktů. Takže vlastně vytvoříme takový malý oltářík jako poděkování Novému Zélandu, že nás přijal a rozloučení s ním pro tuto výpravu. Je moc těžké rozhodovat co vzít a co nechat, takže ani nevnímáme čas, který běží. Nakonec je oltářík hotový. Kolem jdou nějací místní a ukazují palce nahoru, že super a hned se zajímají co to je. Tak jim vysvětlujeme, že po více jak dvou měsících budeme odjíždět a že je nám smutno, tak nám říkají, ať zase brzo přijedeme, že jaro je tu moc krásné. To my přeci víme JJ. Paní dokonce zná Českou republiku, kterou před dvěma lety navštívila a moc se jí u nás líbilo. Velmi mě překvapilo, že i tady vnímají, že v Evropě se teď děje něco nestandardního a celkem živě se o to zajímali. Popřáli nám krásný pobyt na Fiji a klidnou cestu zpět do Evropy a možná někdy na viděnou. Moc moc příjemné od vlastně úplně cizích lidí, které jsme znali v ten moment asi 5 minut.

Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne a vítr je opravdu hodně čerstvý, takže nevíme, zda to bude na nějaký track po kopcích, spíše to vidíme na návrat na včerejší pláže a jsme zvědaví, kolik tam dnes bude lidí. Je to jak jsme předpokládali, téměř liduprázdno, no je pracovní den. Na Te Haruhi Bay se prohání pár kite surferů, ale proti včerejšku jen zlomeček. My si dáme svačinku, kterou jsme si ráno připravili, chvilku jen tak posloucháme vítr, pozorujeme modré ptáky (není to nikdo z ODSJ) a plánujeme, že ještě pojedeme na Okoromai Bay. Cestou zpět narážíme na kopci, u oveček, jestli si pomatujete ze včerejška, na speciální rám (asi tak 2x4 metry) na focení, což samozřejmě musíme využít. Vůbec nechápeme, že jsme ho včera mohli přehlédnout J.

Zpátky k Okoromai Bay. Na téhle pláži, kde se sbírají mušle, a včera to tady bylo obsazeno Čínskou enklávou, je dnes jen jedna rodinka, která griluje denní povolenou dávku mušlí (50 kusů). Lenka neodolá a nastupuje do odlivem uvolněné pláže (jsme tu právě v době minimálního stavu vody) a hledá mušle. Ťape si to blátem tam a zpět, doleva, doprava a asi po 20 minutách přichází zpátky, šťastná, že to zkusila, ale bez mušlí za to o to více od bláta. Nevadí, zajedeme si na večeři do Thajské restaurace, která je hned naproti té Indické, kde jsme byli včera J. Ještě jsme se stavili na pokoji, vyložili cenný náklad přebraných artefaktů o hmotnosti tak 2-3 kilogramy J a jedeme na dlabanec. Jídlo je výborné, příjemně pálivé (zvolili jsme medium, takže nám nešlehají plameny z úst) a obsluha, jak jinak usměvavá a příjemná. Při odchodu nám děkují, celý personál se uklání a děkuje za návštěvu a to jsme tu nechali jen 77 NZD, což není žádná mimořádná útrata na místní poměry. Děkujeme za kulinářský a lidsky příjemný zážitek a vracíme se na pokoj. Ještě přebrat fotečky, dnes hlavně s korály J, a zítra už do Aucklandu s myšlenkami na odlet směr Fiji.

DEN 63 – středa 27.4.2016 –  jedeme do Aucklandu

Devátý týden dneškem končí a před námi je Fiji, tedy myslím cesta na Fiji J. Včera probíhala fotodokumentace nasbíraných korálu, jak už jsme psali, ale musíme se přiznat, že v zápalu boje, psaní cedulek, hledání správného místa, světla a vůbec tak obecně, jsme nenafotili vzkaz pro Fanu, Janu a Míšu. Fuj ostuda JJ. Jenže dneska ráno se ukázalo, že tomu tak mělo být, protože hned po rozednění jsme se sice dali do balení, neboť nás čeká cesta do Aucklandu, ale kromě toho Lenka sbalila foťák, dva schované korály, cedulku „Pro Františka, Janu a Míšu“ a vyrazila na pláž hned pod hotelem. Já mezi tím balím všechna naše zavazadla, která jsme rozdělila do kategorií „necháme v úschovně na hotelu“, „bereme s sebou na Fiji“ J. Uplynulo půl hodiny, tři čtvrtě hodiny, ba co skoro celá hodina a Lenka nikde. Občas kouknu ze dveří, zda pod hotelem nestojí doprava, je tam celkem rušná cesta J, ale vidím jenom nějaké srocení lidí na pláži. Tak snad se Lenka netopí J. Nanosím všechno do auta a jdu dát sprchy, protože jsme malinko opocený z těch všech našich kufrů a dalších batožin. Za chvilku se vrací Lenka, úsměv od ucha k uchu a do půl pasu celá promočená a vykřikuje něco o delfínech a proč jsem všechno dal do auta, když se potřebuje převléknout. Když začne trochu srozumitelněji artikulovat J, tak pochopím, že na pláži jsou dva delfíni, tedy ve vodě u pláže, a že je tam srocení lidí a všichni ve vodě bez ohledu na oblečení. Vyložím tedy mazlíka, Lenka se převlékne, nanosím všechno zpátky a jdeme se ještě podívat, zda tam delfíni ještě jsou. Ano jsou a pláž je stále plná lidí a dovádí s dvěma delfíny, kteří si to možná užívají ještě více než všichni ti promočení lidičkové a taky dva pesani J. Bohužel musíme odjet, protože máme v Aucklandu ještě nějaké povinnosti. Prvně se jedeme dohodnout do hotelu, kde budeme spát nyní i po návratu z Fiji, zda si u nich můžeme na ty necelé dva týdny odložit jeden kufírek. Je to ten se šutráky, mušlemi apod., ale to jim říkat nebudeme. Jak jsme předpokládali, problém to není, takže jsme rádi. Teď ještě do půjčovny aut Omega, která je jen asi 3 kilometry od hotelu, abychom sprovodili dokumentačně ze světa tu naší nehodu z 2. dubna. Borec za pultíkem (jak jinak Ind) je celkem v klidu a v pohodě, dá nám k vyplnění asi čtyřstránkový formulář, který společně s Lenkou nějak dáváme dohromady i s pomocí referenta Omega cars. Zabralo to skoro hodinu, takže jsme určitě udělali dobře, že jsme to vyřídili dnes a nikoliv až zítra před odletem, to by možná byly trošičku nervy. Teď už můžeme vyrazit směr Titirangi, kde máme sraz s kámoškou Ivou, kterou už jsme tu jednou navštívili. Skoro celé odpoledne jsme na Titirangi beach, kde je i dětské hřiště, což bylo důležité, protože Iva měla s sebou také svojí desetiletou dceru Lili a nějaké dva malé kiwi-draky na hlídání. Iva je takový pozitivní človíček s pravděpodobně stále dobrou náladou. Odpoledne uteklo hodně rychle, a protože jsou teprve čtyři hodiny, namíříme si to na Mission bay, kterou každý kdo přijede do Aucklandu, musí prakticky povinně navštívit. Vlastně nemusí, ale je tak dobré učinit, protože toto místo oplývá zvláštní a neskutečnou elektrizující atmosférou. Sedíme na pláži, pozorujeme ruch kolem nás, koupající se místní omladinu a taky nějakou obr-loď odjíždějící z přístavu. Jelikož jsme toho dneska moc nestihli sníst, jdeme si trochu zaplnit žaludky, ale nechceme nic těžkého. Volba padla na italskou restauraci Mama mia, která je jednou z mnoha na pobřeží a důvěru dostali, protože mají v nabídce seafood schowder, což je vlastně krémová polévka s mořskými potvůrkami. K tomu jsme si přiobjednali malý pizza chléb a dvě skleničky bílého vína. Vodu dostanete automaticky, to je tu normální skoro všude. Pan majitel se zajímá, odkud jsme, a když se dozvím, že z České republiky, tak prokáže znalost regionu J a ví, že Morava je ta část blíže ke Slovensku, neuvěřitelné. Trochu machruje, že jejich schowder je ten nejlepší na Novém Zélandu, ale to netuší, že už jsme ho ochutnali tak asi na deseti místech J. Necháme ho tedy v klidu, ale každopádně, je třeba přiznat, že nebyl zase moc daleko od pravdy, krém je dobrý, i když chuťově už jsme měli lepší, za to obsahově je bezkonkurenční, fakt velký výběr „hnusíků“ a vše úplně čerstvé. Je tma, zadáváme do navigace hotel, cestou ještě dotankujeme mazlíkovi plnou nádrž, abychom se nezdržovali ráno, a už se můžeme těšit na Fiji. Ještě se elektronicky odbavíme, pro zkrácení ranního náporu a ze sedmého týdne výpravy zbývají už jen minuty, takže dobrou.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz